Článek
Dohady o tom, zda mohly v roce 2019 želvušky přežít tvrdý náraz izraelské sondy Berešit, přiměl astrobioložku Traspas Muiñaovou z londýnské Univerzity královny Marie a planetárního vědce Marka Burchella z Univerzity v Kentu k nezvyklému pokusu, o kterém minulý týden informoval server Science News.
Otázka, kterou si kladli, by se zjednodušeně dala položit takto: Přežijí želvušky, které jsou považovány za nezničitelné, výstřel z kanónu a dopad na povrch, který simuluje pevný povrch Měsíce?
| Želvušky |
|---|
| Želvušky (lat. Tardigrada) jsou kmenem živočichů, kteří jsou považováni za nejodolnější tvory na Zemi. Vyskytují se po celém světě a nalézt je můžeme na ledovcích, na pouštích či v mořích. Dorůstají velikosti 0,5 až 1,5 milimetru. |
| Oficiálně bylo popsáno zhruba 930 druhů, předpokládá se však, že druhů želvušek může být až 10 tisíc. V České republice se vyskytuje zhruba 110 druhů. |
| V nepříznivých podmínkách dokážou přežít díky anabióze, při které dojde k vyplavení cukru trehalóza do organismu, který se převede do struktury podobné sklu a ochrání buněčnou strukturu želvušek. Mohou taky snížit podíl vody ve svém těle z 85 na pouhá 3 procenta. |
| Díky těmto schopnostem dokážou přežít radiaci až do výše 6000 Sievertů (při 10 Sievertech dochází u člověka k akutní otravě ozářením). Vydrží rozpětí teplot od -273 (v blízkosti absolutní nuly) až do +150 stupňů Celsia a tlak větší než 600 MPa (šestkrát větší než na nejhlubším dně oceánu). |
| Želvušky byly poprvé objeveny v roce 1773 německým zoologem Johannem Goezem, který je popsal jako „kleiner Wasser Bär“, tedy malý vodní medvěd. Toto pojmenování se hojně využívá v angličtině (water bear) a do češtiny se dostalo i pro jeden druh želvušky, který se nazývá medvíďátko obecné. |
| Latinský název Tardigrada (a anglické pojmenování tardigrade) pochází z latinských slov tardus (pomalý) a gradus (krok). |
Ke svému pokusu využili speciální vysokorychlostní plynové dělo, které za pomoci střelného prachu a následně tekutého vodíku dokáže předměty vystřelit až rychlostí 8000 metrů za sekundu (pro srovnání: za nejrychlejší komerčně dostupné náboje jsou považovány náboje Swift .220 s rychlostí 1422 metrů za sekundu).
Želvušky však takových rychlostí v pokusu nedosahovaly, nebylo to ani potřeba. Vědci je zmrazením uvedli do anabiózy (stav, ve kterém se zastavují veškeré metabolické pochody) a následně je vystřelovali dělem rychlostmi od 550 do 1000 metrů za sekundu do pytlů s pískem. Náraz v rychlosti vyšší než 825 metrů za sekundu už nepřežila jediná z želvušek.
Želvušky zřejmě nebyly bájnou panspermií
Ani v menších rychlostech nepřežily želvušky bez úhony. Když jsou opět vloženy do vody a rozmrznou, obyčejně se želvušky proberou k životu do devíti hodin. Vystřeleným tvorečkům to trvalo i více než 36 hodin.
Podle Muiñaové je velmi nepravděpodobné, že by želvušky mohly přežít náraz, který proběhl v rychlostech několika tisíc metrů za sekundu. Stejně tak je nepravděpodobné, že by želvušky mohly být takzvanou panspermií. Teorie panspermie předpokládá, že se život ve vesmíru rozšířil cestováním organismů schopných přežít extrémní podmínky.
Není to však nemožné, sílu nárazu může podle vědců zpomalit náraz do vhodné vodní plochy. Želvušek navíc existují tisíce druhů, a jak podotkl Jason Pienaar z Alabamské univerzity, jsou známy druhy, které jsou podstatně odolnější než ten použitý při tomto pokusu (Hypsibius dujardini).
Organismy z izraelské sondy mohly přežít havárii na Měsíci
Teorie panspermie se navíc neopírá výhradně o želvušky, počítá naopak s menšími organismy, které jsou ještě odolnější. Že bychom ale omylem na Měsíc zavlekli živé organismy, které jsou schopné tam přežít, je nyní, zdá se, vyloučené.
