Článek
Všude jinde se k zásobování odlehlých chat v nedostupném terénu už používají lanovky či helikoptéry. Pouze tatranské chaty vysoko v horách jsou bytostně závislé na nosičích už víc než století.
Na svých bedrech k nim vynášejí potraviny a předměty denní potřeby, stavební materiál, plynové bomby či přenosky a soudky s pivem. Náklad, vážící šedesát a více kilogramů, mají nosiči připevněný na speciálních nosidlech různého tvaru a materiálu. Nosidla jsou opatřená popruhy.
Některé tatranské chaty vysoko v horách jsou na nosičích závislé už více než století.
Na chaty se podle pamětníků už vyneslo všelicos – vana, houpací křeslo, lyžařský vlek, kajak, kolo, ale i děvčata: „Jednou jsme na chatu vynesli i autobusovou zastávku. Turisté se u ní normálně postavili a čekali, tak byli zblblí,“ vzpomíná nosič z Chaty pod Rysy Jaro Švorc.
Nosiči mají ale i jiné úkoly. Kromě vynášení nákladu potom na chatě pomáhají s mnohem prozaičtějšími činnostmi, doslova se vším, co je třeba. Vaří čaj, loupou brambory, uklízejí záchody a perou. Odměnou jsou jim pak večerní mraky pod nohama a jasná obloha nad hlavou. Ale taky náhlé a časté změny počasí.
Málokdo vydrží déle než sezónu
Nosič si ráno vyjde s nákladem ve slunečném počasí a v půli cesty ho překvapí prudká letní bouřka. A pokud nese v nákladu kovové předměty, představuje v otevřené dolině i vhodný objekt pro zbloudilý blesk. V zimě zase musí čelit vichřicím, fujavicím a metrům sněhu, velkým úskalím jsou i laviny. Na nosiče číhají podél cesty a občas jim vstoupí do cesty i do života. Smrt se v horách nevyhýbá ani nosičskému stavu.
Na svých pravidelných trasách znají nosiči každou skálu a kámen, přesto se jim občas stane, že sejdou z cesty či zabloudí. Přijde na ně krize, jsou slabí, hladoví, dehydrovaní či vyčerpaní. Další zážitky, vpravdě adrenalinové, pro ně představují setkání se zvířaty, hlavně s medvědy.
Štefan Bačkor
Od horní stanice zubačky na Hrebienku to jsou na Téryho chatu asi čtyři kilometry. Začíná se ve výšce zhruba 1300 metrů nad mořem, končí ve 2015 metrech, převýšení je blízké kilometru. Turista tuto vzdálenost zvládne za tři a půl hodiny, Štefan "Pišta" Bačkor, jeden ze zhruba patnáctky tatranských profesionálních nosičů, to zvládne pod dvě hodiny. K tomu má ovšem na zádech průměrně 80 kilogramů nákladu, někdy i víc.
„Přicházejí k nám noví lidé, kteří si to chtějí vyzkoušet, ale málokdo vydrží déle,“ vypráví Pišta. V horách tak tito zájemci zůstávají den, dva, měsíc, jednu či dvě sezóny. A výjimečně po celý život, nebo se do hor léta vracejí a stávají se legendami.
Na zádech přes 60 kilo a do kopce klusem
Obrovský náklad na zádech nosičů vzbuzuje dojem, že jejich tělesná konstituce musí tímto povoláním značně trpět. „Nemám žádné potíže,“ vrtí Pišta hlavou na dotaz ČTK. „Byli tu jednou nějací známí, doktoři, a říkali mi, že to je podle lékařských měřítek hrozně nezdravé, ale mě doopravdy nic netrápí.“
Dnes nosiči v Tatrách zásobují Rainerovu chatu, Téryho chatu, Zbojnickou chatu, Chatu pod Rysy, Zamkovského chatu a Skalnatou chatu.
A své síly a schopnosti si všichni tatranští nosiči každoročně měří ve vlastním závodě. Říkají mu Šerpa rallye a pořádá se už od roku 1985. Na záda si naloží 60 kilogramů a měří čas. Ti nejlepší „udělají“ Téryho chatu pod půldruhé hodiny. Od desátého ročníku závodu se pořádá i Lady rallye, přičemž ženy nosí kilogramů dvacet.
Během dlouhé cesty se musí nosiči vypořádat s rozmary počasí i divou zvěří.
„Pokud se chcete umístit, musíte s tím nákladem běžet,“ vysvětluje těžko představitelnou taktiku horolezec Roman Langr, který se závodů pravidelně účastní. „Nesmíte ale udělat chybu, pády s touto váhou jsou hodně nebezpečné,“ dodává. Podobný závod se od roku 2012 pořádá i v Krkonoších a nese název Sněžka Sherpa Cup.
Dřív těžké povolání, dnes únik do jiného prostředí
Za víc než staletí své existence prošlo povolání horského nosiče mnoha změnami. Od příležitostného sezónního zaměstnání k profesionálnímu, až do podob, v jakých se odehrává dnes.
Po profesionálních nosičích přelomu 19. a 20. století přišla koncem 50. let nová generace, pro kterou je toto povolání i únikem do odlišného prostředí, a nachází v něm samotu a svobodu. O tatranských nosičích vznikl dokonce i film s názvem Svoboda pod nákladem.
Dnes sebou nese i možnost sebezdokonalování, horolezeckého tréninku, doplňkových sportů či již zmíněného obdivu ze strany turistů. Jedno ale zůstává stále stejné - veliká výzva a dřina stoupání.