Článek
Zasvěcenci stříbrného plátna Supermanův úspěch vysvětlují tím, že muž se železnou silou dokázal oslovit jak dětského, tak dospělého diváka a vrýt se do jejich srdcí. Možná právě proto se v současnosti připravuje další filmové pokračování jeho osudů. V hlavní roli se tentokrát ale už představí pětadvacetiletý Brandon Routh.
Supermana si úplně nejvíce váží čtrnáctiletí chlapci. Vidí v něm svůj vzor a slouží jim také jako předloha dětských snů. Je takřka nepřemožitelný a neohrozitelný, pokaždé se objeví ve správnou chvíli na správném místě, jedná spravedlivě a ženy mu vesměs padají k nohám. Jen málokterý z malých obdivovatelů si však uvědomuje, jak blízko a zároveň velmi daleko měl filmový Kryptoňan zvláště v posledních devíti letech ke skutečnému představiteli.
Myšlenky na smrt
Christopher Reeve totiž v posledních letech svého života bojoval s vlastním osudem. Poté, co před devíti lety obloukem vylétl z koňského sedla, zůstal upoután na invalidní vozík. Následky dvou zlomených krčních obratlů a porušené míchy byly zdrcující: ochrnutí téměř celého těla, od hlavy až po palce u nohou a potíže s dýcháním. Byl schopen pohybovat jen rty. Podle francouzského magazínu Paris Match si herec krátce po úrazu se vší vážností pohrával s myšlenkami na odchod ze života.
V šoku z tragédie požádala Christopherova matka lékaře, aby jejího syna zbavili utrpení a dopomohli mu ke smrti. V nejkritičtější situaci zasáhla manželka Dana. "Dej nám jeden rok. Jestli pak nebudeme já a náš syn dost silní, abychom tě podrželi, slibuji, že ti pomohu (zemřít), když mne o to znova požádáš," řekla manželovi, když se z těžkého zranění probíral na lůžku v nemocnici v Charlottesville ve Virginii.
Christopher začal bojovat. "Jednou z toho vozíku vstanu a budu chodit. Pozitivní přístup je poloviční terapie," dodával si odvahy. Díky úžasné sebedisciplíně a vůli při nekonečných hodinách rehabilitace se mu po několika letech podařilo docílit aspoň malých pokroků. Dokázal rozhýbat prsty na levé ruce a na nohou, začal cítit doteky a rozeznávat teplo a chlad.
Učil se znovu dýchat
Když mu chirurg Anthony di Marco voperoval elektrody do bránice, mohl se začít učit dýchat bez pomoci přístroje, což pacient vnímal jako senzaci. Také proto, že se aspoň na chvíli zbavil zvuku respiračního přístroje, na jehož činnost byl celou dobu od nehody odkázán.
Veškerou energii se rozhodl věnovat podpoře výzkumu kmenových buněk, jehož výsledky by, jak skálopevně věřil, mohly jednou umožnit paralyzovaným opět vstát. S tímto přesvědčením vedl s manželkou i nadaci, v níž shromažďoval milióny z darů mnoha lidí na celém světě a do níž přispěl i nejeden z jeho majetných hollywoodských kolegů.
"Nic není nemožné," prohlašoval opakovaně, načež takto pojmenoval i jednu ze svých dvou knih, jimiž se snažil dodat tělesně postiženým odvahy. "I když moje tělo už nefunguje jako dříve, srdce, rozum a duše tím nejsou zasaženy," píše v ní Christopher. Jeho vůle byla natolik silná, že neváhal zažalovat administrativu prezidenta George W. Bushe, která prý s ohledem na odpůrce z církevních kruhů zatlačovala výzkum kmenových buněk do pozadí.
Ucítil vůni ranní kávy
Dobrá zpráva o jeho zdravotním stavu přišla naposledy loni v březnu, když ucítil vůni ranní kávy. Jestliže začal znova fungovat jeho čichový smysl, znamenalo to podle všeho, že propojení nervů s mozkem nebylo zcela umrtvené. Dalšího povzbuzení mu ale již nebylo dopřáno. Začátkem října musel být hospitalizován poté, co se do jednoho z otlačených míst na těle, jak se u ochrnutých pacientů nezřídka stává, dostala infekce a začala se po organismu dále šířit. Devátého října 2004 dvaapadesátiletý Christopher upadl kómatu, ze kterého se již neprobral. Druhý den ráno zemřel na zástavu srdeční činnosti. [celá zpráva]
