Stezka inckou historií - díl 3.

Sluníčko opět krásně svítí, ale je docela zima. Pomáhá nám kokový čaj. Po cestičce se nad námi k vrcholu sedla škrábe pár turistů. Je asi osm hodin, takže museli vstávat alespoň o hodinu dřív než my, aby se sem dostali v tomhle čase. Jsme rádi, že jsme šli výš, protože budeme mít daleko víc energie na celý den.

Po deseti minutách chůze do kopce míjíme po levé straně jezírko. Na malém plácku u něj stojí další stany, teď už prázdné. Stoupáme stále výš a otevírá se nám nádherný pohled na všechny strany. Na vrchol průsmyku ve výšce 3998 m n. m. se dostáváme po necelé hodině šplhání. Pohled odsud je fantastický, lepší než z průsmyku Warmiwaňusca, protože přímo před sebou vidíme bílé, přes 6000 metrů vysoké vrcholy Cordilera Vilcabamba. Sluníčko nám opět přeje, a tak i když fouká vítr a je chladno, jasně modrá obloha a krásný den nám zvedají náladu. Navíc to nejhorší máme za sebou, teď už bychom si měli jen užívat inckých pevností a sem tam se vyškrábat do nějakého kopce.

I když jsou před námi ještě další dva průsmyky, klesáme už dolů a i kopce před námi se začínají zelenat stromy, které někde působí neprostupně jako džungle. Na vrcholu průsmyku začíná kamenný incký chodník, který má vést až k Machu Picchu. Sestupujeme po něm a kolem nás skoro tryskovou rychlostí prochází další a další nosiči. Jejich náklad je někdy obrovský, ale teď už se jim taky jde lehce, jelikož právě oni nejlíp vědí, že mají nejhorší za sebou. Turistů se na stezce zdá být míň, protože po dvou drsných dnech jsme hodně rozptýlení a už o sebe tak nezakopáváme (a třeba tu někteří i skončili svoji životní pouť).

V dáli pod námi se právě objevila Sayacmarca (Vládnoucí město), velké ruiny kdysi prosperujícího městečka. Pomalu se k nim blížíme a podél prudkého srázu musíme slézt nejdřív na rozcestí, odkud vedou na jednu stranu prudké schody do kopce k Sayacmarce a na druhou pokračuje stezka k Machu Picchu. Sayacmarca bylo město, ne nepodobné středověkému hradu. Obvodové zdi staveb se zachovaly docela dobře, včetně mnoha čtvercových oken a i zvláštně provrtaných kamenů na místech, kde my máme dveřní zárubně. Některými z nich jsou provlečené provazy. Díry mohly sloužit k upevnění dveří, ale provazy jsou dnes spíš nápomocné jako držáky pro chůzi do schodů, po nichž se skrz takové dveře stoupá na vyšší úroveň.

Sayacmarca totiž není plochá a všechny stavby nejsou na stejné úrovni. Je bludištěm chodeb a místností, do kterých se dá dostat po schodech, dveřmi, okny, anebo taky vůbec ne.

Z teras na severní straně je výhled směrem k Machu Picchu (které ještě není vidět, jelikož je skryto za horami), zatímco na jižní straně se město opírá o svah kopce tyčícího se nad ním. Nebýt důkladné opravy, určitě by nevypadalo tak jako teď - kameny pečlivě naskládané jeden na druhý, zarovnané do řad tvořících zdi domů a cimbuří města, občas porostlé - ale ne zarostlé - trávou a mechem.

Prudké schody dolů ze Sayacmarky nás přivádí opět na stezku. Klesá dál do údolí a po asi 300 metrech ji křižuje potůček. Padá ze skály do malé studánky přímo u cesty, odkud teče pod mostíkem z kulatých klád dál do údolí. Plníme si naše láhve a po dlouhé době se noříme do lesa.

Oproti včerejšku přibylo vegetace. Je tu spousta stromů, květin a lišejníků, dokonce i nějaké zvláštní palmy. Také cítíme větší vlhko, kontrastující se suchem vládnoucím nahoře. Proto tam asi nic moc neroste.

Stezka se dál vine po strmých svazích kopců. Jednou jdeme dolů, pak zas nahoru. Vlhkými lesy, přes potůčky, podél skal s hustým porostem jak na srázu do údolí, tak nad našimi hlavami k vrcholům kopců. Vlhko je občas takové, že se pohybujeme v mlžném oparu. Jako bychom byli v mracích.

Asi hodinu a půl po Sayacmarce procházíme tunelem ve skále, postaveným Inky. Pak nás čeká mírné stoupání a najednou se vynořujeme v sedle, z něhož je úžasný pohled hluboko pod nás do údolí řeky Urubamba. Tamtudy jezdí vlak do Cuska, kterým pojedeme zpět. Údolí je v oparu a nad vrcholy se převalují mraky. Nádhera. Odsud už je to k naší polední zastávce, ruinám Phuyupatamarca, neboli Městu nad mraky, jen coby kamenem dohodil.

Phuyupatamarca, nebo spíš plošina asi 100 metrů nad ní, je zastávkou většiny skupin. Už tu mají rozložené své stolky, židle a vařiče. My slézáme po strmých schodech o 100 metrů níž a přicházíme k řadě obřadních lázní. Mají podobu čtvercových, asi metr vysokých, z kamenů postavených "buněk", jimiž jako kaskádou protéká potůček. Lázně jsou u stezky, na úpatí kopečku, kde se rozkládá Phuyupatamarca.

Phuyupatamarca je stejně zajímavá, jen o něco menší než Sayacmarca. I jejím hlavním rysem je víceúrovňovost. Hory samozřejmě nejsou ploché jako planiny, kde stojí většina našich měst, čemuž se incká města musela přizpůsobit. Na jedné straně byl kopec využit pro terasovitá políčka, zatímco na druhé straně, té směřující do údolí, stojí pár kamenných staveb, navzájem spojených kamennými zdmi. Stejně jako Sayacmarca působí Phuyupatamarca trochu jako evropský středověký hrad. V hradbách je úzká brána, ze které padají do hloubky kamenné schody. Tudy pokračuje stezka k Machu Picchu.

Po průchodu kamennou branou nás čeká dlouhý a strmý sestup po inckých schodech. V době, kdy je dostavěli, byly asi chůzi nápomocné, ale dnes? Nejsou příliš udržované, proto se za ta staletí někde vyviklaly a zanechaly díry nebo nepravidelnosti. Na některých místech jsou tak prudké a krátké, že musíme jít stranou, abychom vůbec udrželi rovnováhu. Na to jak jsou staré, se však zachovaly skvěle. Obzvlášť když si uvědomím, že se po nich každý den přežene tlupa klopýtajících turistů. Pro nás nápomocné moc nejsou, je třeba je však brát jako součást stezky stejně jako všechno, co kolem sebe vidíme, slyšíme a cítíme.

Sestup nám trvá přes dvě hodiny. Noříme se pořád hlouběji a hlouběji do údolí. Člověku je skoro líto sestupovat z té výšky, když se do ní tak pracně dostal. Při pohledu zpět vidím strmé svahy čnící až do nebe. Stezka, po níž sestupujeme, však na nich není viditelná. Skrývá se pod stromy, které tu beze zbytku pokrývají všechny kopce. I květin je kolem víc. Jde se daleko lépe, už ani nepotřebujeme koku.

Najednou se vynořujeme nad údolím Urubamby. Pod námi se červenají střechy hostelu, k nimž odsud ze shora vedou elektrické dráty. Ohlížím se a svahy za námi jsou ještě panenské. Pak se znovu dívám dopředu a vidím dráty vedoucí přes zelenou džungli do hloubky k úzkému proužku řeky Urubamba. Zelenou barvu svahu narušuje jen vykácený úsek kolem nově (1993) objevených ruin Conchamarca. Hm... tak opět zpátky v civilizaci. Sice ne tak úplně, protože k hotelu nevede žádná silnice a dá se k němu dostat jen po Camino Inca, ale přeci. Civilizaci nám připomíná i vrtulník, který právě prohřměl údolím Urubamby. Za 90 dolarů se můžete nechat dopravit z Cuska až do Aguas Calientes, vesničky přímo pod Machu Picchu.

Dolů se spouštíme po prudké serpentinovité stezce, která nás vyvádí přímo před hostelem. Jsme na svahu, takže místa kolem hostelu jsou upravena do teras určených pro táboření. Většina plácků už je obsazená (nosiči se činili a přišli sem několik hodin před "svými" turisty), ale nacházíme ještě jeden dostatečně velký na náš stan. Škoda, že nemůžeme stanovat někde mimo davy, jako se nám to povedlo předchozí dny.

Euforie turistů je vidět všude kolem. V hostelu je restaurace, mají tu pivo a dokonce se můžete za úplatu i osprchovat teplou vodou. Machu Picchu už je vzdáleno jen dvě hodiny chůze, a tak i když by bylo možné se tam dostat ještě za světla, nemá to moc cenu. Odpočinek si zasloužíme všichni, protože uplynulé tři dny byly dost drsné.

Ještě si však neodpustíme návštěvu jednoho moc pěkného místa, asi půl kilometru pod hostelem. Jmenuje se Huiňay Huayna, což má znamenat Navždy mladý. Škoda, že jsme se sem dostali až teď, kdy slunce je dávno za kopci a svah se topí ve stínu.

Ze stezky od hostelu vypadá Huiňay Huayna jako amfiteátr. Terasovitá políčka jsou vybudována do oblouků, které vypadají úplně jako řady pro diváky v nějakém antickém divadle, jen jsou asi dva metry vysoké. Ze shora stéká potůček, opět skrz obřadní lázně podobné lázním v Phuyupatamarce. Zhruba v polovině vtéká do malinkého městečka z kamenných domků. Voda protéká každým domem, proto jí všichni měli dostatek.

I Huiňay Huayna je pěkně opravené a opravy se ještě dokončují. Zdi jsou bytelné (samozřejmě kamenné) a domům stojí dokonce i štíty, ze kterých ještě trčí kulaté kameny, pravděpodobně sloužící k upevnění střechy. Je to fascinující bludiště.

Jídelna v hostelu žije desítkami opíjejících se turistů, diskutujících o posledních třech dnech. Je pravda, že každý, kdo Camino Inka šel, musel tak trochu překročit svůj stín. A o tom se teď bavíme i my a těšíme se na zítřek, kdy konečně uvidíme Machu Picchu.