Stezka inckou historií - díl 2.

V noci byla podle očekávání zima a ráno to není o moc lepší. Dáváme si horký čaj, balíme stan, ze studánky plníme láhve a vyrážíme. Zase do kopce. Noříme se do lesa, jako bychom se ocitli v deštném pralese. Po pravé straně hučí říčka Llulluchampa, kterou však přes hustou vegetaci skoro nevidíme. Prudkost kopce nepolevuje. Je čas vyzkoušet koku. Má pomáhat při těžké námaze a i proti horské nemoci. Jsme ve výšce kolem 3300 metrů.

Koka se dá konzumovat několika způsoby, nejběžnější je žvýkání. Hrst listů se rozžvýká a nechá působit mezi dásněmi a tvářemi. Z lístků se začnou uvolňovat omamné látky, kterým je možné pomoci občasným požvýkáním. Uvolňování pomáhají sliny, ještě účinnější je však alkaloid legía, který s sebou bohužel nemáme. Z lístku se pomalu začíná louhovat strašně hořká šťáva. Alespoň se máme čím zabývat a nemyslíme jen na těžké batohy.

Dnes to vypadá na větší námahu než včera, protože od začátku stoupáme do kopce a podle mapy se to ještě několik hodin nezmění. Po zhruba hodině a půl vycházíme z lesa a ocitáme se na planině Llulluchupampa. Planina tvoří dno úzkého údolí, které se táhne půl kilometru před nás. Pak najednou končí a za ní se zdvíhá prudký sráz směrem k průsmyku Warmiwaňusca, 4198 m. n. m. Tam musíme dojít.

Cestička, pokračující po svahu na levé straně údolí, není sice tak prudká jako sráz, ale končí někde nahoře. V nekonečnu. Tak se nám to alespoň teď zdá. Ani nevím, jestli ten vrchol viditelný odsud už je průsmyk. Pokud ano, tak je to pekelně daleko a pokud ne... tak na to radši ani nemyslím...

Na planině se nezastavujeme, protože je posetá hekajícími a sténajícími ruinami lidí. Nejeden z našich souputníků si teď právě sahá na svoje dno, a to ještě nejsme na vrcholu. A až budeme, stejně půjde jen o jeden z vrcholů. Další čekají dál.

Nejsme sice zdaleka v pohodě, ale naštěstí máme jednu velkou výhodu: jsme aklimatizovaní. Už přes měsíc se pohybujeme v nadmořské výšce 3500 až 5000 metrů, naše těla si zvykla na řidší kyslík a částečně se přizpůsobila. Ono vůbec nejde o to vylézt do kopce s batohem na zádech, ale vylézt do kopce s batohem na zádech v takové nadmořské výšce. A ten rozdíl je dost podstatný, protože tady už samotná fyzická trénovanost bez aklimatizace nestačí.

Dávno jsme minuli konec planiny. Dávno už ji nevidíme, protože zmizela někde hluboko pod námi. Vrchol ale stále odolává a je v nedohlednu. Určitě znáte ten pocit, kdy jdete do kopce, přicházíte k vrcholu a už si myslíte, že máte vyhráno. Nahoře však zjistíte, že jste se dostali jen do sedla, za nímž se cesta dál šplhá k vrcholu opravdovému (nebo zase jen dalšímu sedlu).

Někde nahoře na vrcholu - už poněkolikáté tak vypadá -, neuvěřitelně vysoko nad námi se hemží větší počet lidí. Že by konečně opravdový vrchol?. Nevím. Začínám jít jako stroj a nechci si uvědomovat, že mám nějaké hmotné tělo. Krok, druhý krok a odpočinek. Krok, druhý krok a odpočinek. Několik hodin jít s těžkým batohem ve výšce kolem čtyř kilometrů do prudkého kopce není nic jiného než masochismus. A těch masochistů je plná stezka. Jenže před Camino Inka jsme ještě nevěděli, že jsme masochisti. Teď už to víme.

Míjíme lidi zoufale sedící na kamenech. Nemají však jinou možnost než jít dál. Každý jde za sebe a jediné, co může udělat, je maximálně si odlehčit. Řada lidí rezignovala a předala svoje batohy nosičům. Moc jim to ale nepomáhá, protože tím nevyřešili hlavní problém - nejsou aklimatizovaní. V tom jim lehčí tělo moc nepomůže.

Jen díky aklimatizaci si svoje batohy zatím neseme sami a nemáme ani pocit, že bychom se blížili bodu, kdy už je neuneseme. Asi je to opravdu vrchol. Jak se dostáváme blíž, začínám rozeznávat lidi posedávající na kamenech nebo dokonce běhající sem a tam. Tak to už musí být Warmiwaňusca. Nikdo, kdo zdolal tenhle kopec, by se jinde tak nevysiloval.

Je to Warmiwaňusca! Po třech hodinách z planiny jsme se konečně dostali nahoru, do výšky 4198 m. n. m. Z tábora nám to trvalo čtyři a půl hodiny, po stezce dlouhé 4 km jsme zdolali asi 900 výškových metrů. Výhled je skvělý, ale ten pocit, že za sebou máme nejtěžší část Camino Inka a hlavně že už začnou být podél cesty incké pevnosti, nás naplňuje euforií.

Vychutnáváme si lehkost bez batohů, které leží na zemi vedle nás. Batohy jsou naštěstí čím dál lehčí, protože ujídáme zásoby. Na šlupky, plechovky a vůbec všechny odpadky máme zvláštní pytlík. Je smutné vidět podél stezky rozházené papírky od čokolád, plastikové láhve, špačky od cigaret i plechovky.

Sestup z průsmyku nám trvá přes hodinu. Před námi se rozkládá drsné údolí porostlé jen travou. Stezka se klikatí dolů k říčce Pacaymayu (Řeka svítání), kolem které je roztroušeno pár domků. Všem, včetně nás, se jde daleko lehčeji. Máme pocit z vítězství sama nad sebou, protože výstup na Warmiwaňusku je nefalšovaným očistcem.

U potůčku, těsně před začátkem stoupání k dalšímu průsmyku (Camino Inka je jako život - jednou jste dole, jednou nahoře), už stojí skupinky stanů. Jsou teprve čtyři hodiny odpoledne, což se nám zdá příliš brzo na konec dnešní etapy a navíc je tu mírně řečeno přelidněno. Další tábor je asi hodinu do kopce a tam, vzhledem k dnešnímu drastickému dopoledni, určitě moc lidí nebude.

Do tábořiště u inckých ruin Runturacay nestoupáme jediní, ale hlavní peloton zůstal dole. Stan stavíme jen pár metrů od ruin. Runturacay nejsou moc velké, zato však nádherně zrekonstruované. Mají tvar půlkruhu (odtud i jméno - Vejcovitá chata) se dvěma místnostmi podél stěn a volným prostranstvím s vyhlídkou dolů na vesničku u říčky Pacaymyui.

Pokud byl dnešek dnem očistce, bude zítřek dnem Inků. Čekají nás totiž nejzajímavější pevnosti a kamenná města na celé Camino Inka.