Sedmnáct let vykonával profesi učitele, neuměl číst ani psát

Čtení pro Corcorana představovalo velký problém už od útlého dětství. „V prvním ročníku základní školy po nás ještě učitelé nic nechtěli, v tom druhém už jsme se učili číst. Pro mě to bylo ale jako zírání do čínských novin,“ vysvětluje.

Jak čas plynul, uvědomoval si, že v tomto ohledu za ostatními žáky výrazně zaostává. „Po nocích jsem dokonce prosil boha, abych, až se ráno vzbudím, už uměl číst. Zázrak se ale nekonal,“ vypráví.

Do vyšších ročníků na základní škole postupoval jen díky rodičům, kteří se za něj vždy přimluvili. Na každém kroku však dostával najevo, že je neschopný. Střední školu pak prošel především díky nadbíhání učitelům a plnění všeho, co si žádali.

Mnohé se změnilo na vysoké škole, kde se stal relativně úspěšným sportovcem a rázem byl mezi spolužáky, zejména pak mezi spolužačkami, velmi oblíbený. Kamarádi mu tak s radostí pomáhali se zkouškami, které tajně vypracovávali za něj.

V podvádění se postupně stal mistrem. Jednu zkoušku dokonce úspěšně absolvoval díky tomu, že se uprostřed noci vloupal do učitelovy kanceláře, kde našel otázky. „V tu chvíli už jsem nebyl pouze podvádějícím studentem, ale také kriminálníkem,“ vzpomíná.

„A proč jsem jednoduše někoho nepožádal o pomoc? Zkrátka jsem nevěřil, že někdo takový, kdo mě dokáže naučit číst, existuje. Bylo to moje tajemství, které jsem pečlivě střežil,“ přiznává.

Po dokončení studií získal práci na pozici učitele společenských věd na střední škole. „Proč jsem se dal na učitelství? Vypadá to šíleně, ale opak je pravdou – u učitele přece nikdo neočekává, že by neuměl číst,“ říká.

Aby však mohl svoje tajemství i nadále maskovat, musel opět vyvinout nevídanou kreativitu. „Nikdy jsem nepsal na tabuli. Sledovali jsme hodně filmů a často diskutovali. K psaní nezbytných věcí jsem využíval studenty. Nepodezírali mě – učitelé se přece nepodezírají,“ svěřil se.

„Někdy jsem věřil, že jsem dobrým učitelem, ale nebylo tomu tak. Byl jsem podvodník. Učil jsem studenty, aby byli čestní, přitom jsem byl sám tím největším lhářem ve třídě,“ vzpomíná na své tehdejší pocity.

Úplný pocit úlevy přišel až poté, co se konečně naučil číst. Jednoho dne se dozvěděl, že existuje škola čtení pro dospělé, kterou po krátkém odhodlávání se začal navštěvovat. „Trvalo mi sedm let, než jsem se to naučil,“ přiznává s tím, že pro něj bylo nesmírně těžké se se svým příběhem svěřit veřejnosti.

„Pro některé bylo nepříjemné slyšet o učiteli, který neuměl číst. Mnozí tvrdili, že to není možné a že jsem si to celé kompletně vymyslel. Ale já chci, aby lidi věděli, že vždycky existuje naděje a řešení. Nikdy není pozdě,“ uzavírá jedinečný příběh muž, jenž později založil nadaci na podporu gramotnosti u dětí a dospělých a o svém životě sepsal dvě knihy.