Článek
"Než začala SuperStar, byla jsem normální holka a nikoho jsem nezajímala. Teď je najednou všechno úplně jinak," říká smutně drobná blondýnka, které vadí, že na ni lidé v Jirkově neustále pokřikují. Šárky tatínek si navíc postěžuje, že v poslední době mají každý den od někoho poplivanou schránku.
Je z vás trochu cítit zatrpklost. To jste zanevřela úplně na všechny lidi?
To ne, ale vám by asi taky nebylo příjemné někam jít a vnímat všechno, co se kolem vás děje. Stačí vyjít tady do města a poznala byste to sama. Hodně lidí na mě pokřikuje a pak ani nemám chuť se na ně usmívat. Proč bych měla? To raději budu někde s kamarádkami a v pohodě.
A jak na podobné lidi reagujete? Mračíte se na ně?
Dělám, že je nevidím. Ale slyším je, a to mi stačí. Člověk se s tím musí srovnat a dělat, že mu jsou ukradení, ale kolikrát to taky nejde. Překvapuje mě, že takové to ironické: No jo, to je ta superstar! dokáží pokřikovat i dospělí.
Co vám dokáže zlepšit náladu?
Asi to zní směšně, ale že si zazpívám nebo si třeba pustím nějaké cédéčko. Kdyby neexistovala hudba, nevím, co bych dělala.
O některých finalistech soutěže se povídá, že dost zpychli. Jak se dá podle vás zabránit tomu, aby vám sláva nestoupla do hlavy?
Neuvědomovat si to. Přijde mi hloupé a trochu směšné, když na mě přes ulici pokřikují malé děti a já jim pořád dokola mávám. Nebo jako třeba když jsme se s taťkou byli zeptat na založení bankovního konta. Kvůli věku by byl pro mě přijatelný Junior, jenže na něm je možný maximální měsíční příjem dvacet tisíc. Ale já třeba budu mít mnohem víc. Nikdy jsem neměla tolik peněz. Dostávala jsem jen kapesné.
Kolik vám rodiče dávali na měsíc?
Dvě stovky plus tři sta na kredit. K tomu mi ale platili průkazku na autobus nebo na vlak.
To jste s tím vystačila?
Musela jsem. Ale když jsem teď jezdila do Prahy, dostávala jsem tisícovku, protože jsme si sami platili jídlo. Ale opravdu, než začala SuperStar, musela jsem vystačit s mnohem menší částkou.
Teď jste si finančně polepšila. Jak s penězi nakládáte?
S rodiči jsem si zaplatila dovolenou na Djerbu, ale jinak jsem toho moc neutratila. Maximálně jsem si koupila oblečení. A pak, polovinu peněz dávám rodičům a druhou půlku na účet.
Na tom jste se s rodiči domluvila?
Ne, chci to sama. Když jsem jezdila do Prahy, utratili za mě dost. Myslím, že je to takhle spravedlivé.
Prý jste si nechala udělat tetování na rameni...
To byla hena. Vydrželo mi to asi týden místo slibovaných tří měsíců. Takže jsem si ornament, který se točil až na záda, nechala na Djerbě obtáhnout pravou henou. A teď nevím, jak se toho mám zbavit. Nejde to dolu ani peelingem, nic nepomáhá.
Pravé tetování vás neláká?
To jsem právě chtěla, ale nikdo mi to nedovolí. Rodiče mi to nedoporučují.
Jednou jste říkala, že rodičům dost oponujete. Neprosadila jste si svou?
Zatím ne. Ještě jsem o tetování psala tetě, díky které jsem si prosadila pearcing do pupíku. I ona mi ale říkala, ať ještě počkám, až vyrostu.
Takže když neuspějete u rodičů, zkoušíte to ještě přes tetu?
Je moje dobrá kamarádka, hodně si rozumíme. Navíc máme společnou zálibu - motorky. Vyrážím s ní a s jejím přítelem na projížďky i na motorkářské srazy. Minulý rok jsem na jednom byla, za Pardubicemi, a bylo to nádherné. Až mi bude osmnáct, udělám si řidičák na auto a v jednadvaceti na velkou silniční motorku.
Co vás na motorkách tolik bere?
Na motorce se cítím strašně volně. Všem ujedete... Nejlepší je taková spanilá jízda. Když jedou všechny motorky na určité místo - naposledy jsme byli na letišti - a děláte na nich všechno možné, třeba různé stojky a podobně. Opravdu je to bomba.
