Samičky kolibříků se brání obtěžování. Vydávají se za samečky

Dospělé samičce kolibříka bělokrkého není neviditelná práce cizí. Když snese vejce, sameček kolibříka, který hrál rovnocennou roli při početí, není nikde k nalezení. Když se mládě vylíhne, krmí ho samička sama vyvráceným jídlem ze svého dlouhého zobáku. A pak je tu ono neustálé obtěžování, kterému se snaží samičky mazaným fíglem vyhnout.

Vědci se v posledních 50 letech spoléhali na teorii pohlavního výběru, aby vysvětlili, proč má tolik ptačích samečků tak pošetilé znaky, jako jsou dlouhá paví pera nebo zářivě modré hlavy, říká výzkumník na Washingtonské univerzitě Jay Falk, který publikoval studii o zbarvení kolibříků v odborném časopise Current Biology.

Ale tyto teorie se mohou rozpadnout, pokud jsou aplikovány na ptačí samičky, u kterých se vyvinuly evoluční výhody nesouvisející s hledáním partnera pro rozmnožování.

"Samičky soutěží v mnoha různých souvislostech, ale jen některé z nich mají co dočinění se soupeřením o partnery," uvádí bioložka Kimberly Rosvallová z Indianské univerzity v Bloomingtonu, která se na Falkově výzkumu nepodílela.

Kolibříci bělokrcí váží asi tolik jako několik amerických centů a samci dorůstají délky ruličky od toaletního papíru. Tito ptáci jsou také pozéři, často se chlubí svým ocasem a dělají salta vzad, aby se předvedli.

Různé zbarvení jejich samiček je ale dlouhodobou záhadou. Falk se v roce 2015 vydal do panamského města Gamboa, jednoho z jejich nejvíce přístupných útočišť, aby zjistil, proč se samičky podobají samečkům.

Poté, co určil pohlaví 401 ptáků, kteří navštívili krmítka rozmístěná po městě a v nedalekém lese, zjistil, že přibližně 28 procent všech samiček se podobá modrým samečkům. Jako samci nejprve vypadali všichni mladí ptáci, ale většina samic se během dospívání zbarvila do tlumeně zelené.

Objev dospívajících samiček se ale neslučoval s teorií pohlavního výběru. "Byly nádherně zdobené, i když je vůbec nezajímali samečci," uvádí Falk, kterého zajímalo, jak budou kolibříci reagovat na zelené a výrazně modře zbarvené ptáky. Na krmítka proto umístil vycpané a různě zbarvené kolibříky.

Předpokládal, že kdyby hrál roli pohlavní výběr, samečci budou preferovat okázale modré samičky. Samečci ale projevili jasný zájem o zelené samičky a na ně zaměřovali i své agresivní chování. Experiment odpovídal i záběrům, které nasbíral ve volné přírodě. Kolibříci na nich pronásledovali do zelena zbarvené samičky desetkrát častěji než ty modré.

Modrohlavé samičky si zjevně užívaly více osobního prostoru, ale mělo to i jiné výhody? Falk sledoval chování obou typů samiček pomocí implantovaných sledovacích čipů, aby to zjistil. Analýza 88 tisíc návštěv krmítek ukázala, že modré samičky je navštěvovaly častěji a na delší dobu než zelené. Zdá se, že hnacím motorem samičího zbarvení je v případě kolibříků bělokrkých jídlo. Samičky s modrou hlavou se krmí déle a nejsou tolik pronásledovány - to je požehnání pro ptáky, kteří mají rychlejší metabolismus než kdokoliv jiný.

Otázka, jak si některé samičky ponechají modré zbarvení, zůstává záhadou. Falk doufá, že se mu podaří záhadu stojící za mechanismem výměny peří vyřešit.