Článek
„Už jsem třikrát chtěla skončit. Před dvěma roky jsem měla rozdaný rozlučkový dopis, se všema se rozloučila. Měsíc před koncem přišla předačka, jestli bych nepomohla na měsíc. Z měsíce byl konec roku a z konce roku další,“ směje se žena doslova nabitá optimismem.
Do Fidora, jak Hahnová závodu podle původního názvu říká, přišla díky tetám. „Maminka byla obyčejná ženská, i s tatínkem dělali v zemědělství. Takže o to, kam půjdu, se postaraly maminčiny sestry. Ptaly se: ,Kaj pudeš robit? Jdi do Fidora, tam se navažuje, je to tam sladké, tam to budeš mít dobré.´ Absolutně jsem tehdy neměla představu, co to znamená,“ zavzpomínala s tím, že rodiče však byli proti.
„Teorie se učila až v Lomnici nad Popelkou a oni měli strach mě tam pustit. Nakonec jsem si to prosadila a byla jsem ráda,“ přiznala Hahnová, která dva roky pendlovala mezi Opavou a Lomnicí. „Dva měsíce byla v Opavě praxe a dva měsíce v Lomnici. Pak tři měsíce tady a tři měsíce v Lomnici,“ nastínila, jak probíhalo studium.
Pivo z vlastní kuchyně už mu bylo málo, založil minipivovar
Na začátku profesní dráhy nastoupila Hahnová do starého závodu v Olomoucké ulici. „Byla jsem těstařka piškot. Do obří nádoby se nalila vaječná melanž, nasypal cukr a pomalu se to šlehalo. Pak se přidala voda a mouka a zase se šlehalo. Nakonec se těstem naplnila drezírka a přes písty se těsto vytlačovalo na plechy, aby se nakonec peklo v peci,“ popsala, kde začínala.
Rozdíl jako neandrtálci a novověk
Během půlstoletí zastávala Hahnová více míst ve výrobě. „Vesměs u těsta na věnečky nebo sušenky. Bylo to různé. Teď jsem u lisování sušenek, těm jsem věrná,“ poukázala žena, která od roku 1997 pracuje v novém závodě v opavských Vávrovicích. Když jej porovnala s tím, v němž začínala, tak to podle ní je stejný rozdíl, jako neandrtálci a novověk.
Rozlučkový dopis, jehož součástí byly i její fotografie, rozdala Gertrud Hahnová před dvěma lety spolupracovníkům předčasně. V někdejší Opavii totiž pracuje dodnes.
„Ve starém závodě se dělalo všechno ručně. Ženské vyklápěly vozíky se zlomem, přitom prázdný vozík měl až 40 kilo a zlom dalších 50. Mouka a suroviny byly v pětadvaceti kilových pytlích a ony je ručně vysypávaly do míchačky. Teď máme všechno v jedné lajně: automat, mazačka, chladicí tunel, řezačka, balička. Takže to je sto a jedno,“ vysvětlila.
Těsto je živé
Že by ale dnes odpadla ruční práce úplně, odmítá. „Třeba při balení se bez rukou neobejdete. Nejtěžší ruční prací je nakládání věnečků a klubek. Je to náročné na záda i nohy, ale jinak to nejde,“ upozornila Hahnová a poukázala, že i když výroba je pořád stejná, každý den je jiný. „Protože naše těsto je živé. Je rozdíl, jestli děláte těsto v lednu, únoru, březnu, v pondělí či úterý. Každý den je jiný, někdy je těsto odleželé, jindy suché. Je to alchymie,“ objasnila.
Jak dlouho bude patřit mezi zaměstnance Mondelēz, rodačka z Kravař neví. „Když nebude práce a budou potřebovat, abych skončila, tak půjdu. Nebudu se tu držet zuby nehty,“ pousmála se milovnice spánku, hořké čokolády a cibule.
„Mám ráda i sladké, ale protože vím, že mé tělo by bylo zanesené a nedělalo by mi to dobře, tak ho moc nejím,“ prozradila Hahnová, která ráda pracuje proto, že chce být užitečná, a je ráda mezi lidmi.
Devatenáctiletý gymnazista zachraňuje historická kola pro další generace
