Článek
První takový průzkum učinil před dvěma lety Harrisonův fond – organizace založená na podporu výzkumu léčby Duchennovy muskulární dystrofie Alexem a Donnou Smithovými. Fond je pojmenován podle jejich nejstaršího syna Harrisona, který zákeřnou a krutou chorobou trpí.
Výzkumníci z Harrisonova fondu uveřejnili dva inzeráty s možností darovat peníze. Na obou stálo: „Dali byste pět liber, abyste zachránila Harrisona před pomalou a bolestivou smrtí?“ V jednom případě však byl na fotce chlapec, v druhém případě fotografie psa. A podle trochu trpkého očekávání na konto, které patřilo „psímu“ Harrisonovi, dorazilo více peněz.
Teorii o tom, že favorizujeme naše čtyřnohé miláčky, nyní podpořila i studie vydaná v odborném časopisu Society & Animals. Profesoři Jack Levin a Arnold Arluke z bostonské univerzity dali 240 dobrovolníkům přečíst čtyři smyšlené novinové zprávy o útočníkovi, který brutálně napadl baseballovou pálkou svou oběť. Detaily byly shodné, jen oběť se pokaždé lišila – nejprve to bylo roční batole, pak třicetiletý dospělý, štěně a na závěr šestiletý pes.
Profesoři chtěli u svých respondentů zjistit míru emocí, které v nich tyto brutální zprávy vyvolaly. „Byli podstatně méně rozrušeni, když byl obětí dospělý člověk, než když se to stalo miminu, štěněti nebo psovi,“ píší vědci ve své studii o reakci dobrovolníků. „Subjekty nevidí psy jako zvířata, ale spíše jako chlupatá mimina nebo a často jako rovnoprávné členy rodiny,“ potvrzují vědci myšlenku, kterou tak nějak všichni tušili.
Zároveň podle nich nelze pominout fakt, že lidé mnohem více soucítí s těmi, které považují za bezbranné a neschopné se o sebe postarat.