Článek
Akce Žijeme na hraně doprovodila představení unikátního průzkumu o životě s cukrovkou, neboť život s touto rozšířenou chorobou si podle pořadatelů lze představit jako neustálou chůzi po hraně mezi příliš vysokou a příliš nízkou hladinou cukru.
Lidé nadšeně tleskali i jednomu z našich nejúspěšnějších slacklinistů, Dannymu Menšíkovi.
„Ráno při tréninku se mi šlo dobře, to jsem zvládnul celé. Teď jsem byl nervózní. A asi jsem se nějak málo nasnídal, cítil jsem, že se na lajně hrozně klepu a mám slabost v těle,“ řekl Právu jednadvacetiletý Danny, který zaváhal těsně před radnicí. Protože byl jištěný, nic se nestalo. Na slackline se hravě vrátil a trasu 120 metrů absolvoval i zpátky. Dokonce si na lajně střihl rozštěp.
Pro sportovce není problém udělat na laně třeba rozštěp.
„Byl to zážitek. Lidi byli fantastický,“ chválil mladý sportovec, který je na velké publikum zvyklý. A taky na delší tratě. Nejvíc na jeden zátah ušel 1020 metrů, lano viselo 600 metrů nad zemí.
„Takže tohle měla být normálně brnkačka, ale nějak se to nesešlo,“ krčil rameny Danny, který se před pár dny vrátil z Číny, kde se na 2,5 cm široké lajně promenoval nad jezerem. Slacklinu se věnuje šest let. Seznámil ho kamarád, se kterým lezl po skalách, jimž zůstal věrný dodnes. „Dali jsme sázku o limonádu, jestli to do večera přejdu. Vyhrál jsem,“ vzpomínal.
Podle něj by chůzi po lajně 20 až 30 cm nad zemí měl zvládnout každý, byť se to zpočátku může jevit jako naprosto nemožné. „První pokusy mi vůbec nešly. Jde o to vydržet, je to droga. Člověk vstoupí, spadne, udělá jeden krok, chce dva,“ přemítá. Nejdůležitější je mít uvolněné ruce v lokti, koukat před sebe. Když absolvuje složitější přechod, snaží se navodit pocit meditace. „Že o sobě nevíme, a najednou se probudíme na konci. Ale při kratších lajnách občas přemýšlíte o všem možném, co dávají v kině, kdy bude svačina,“ prozradil mladík, který se chystá na expedici do Kalifornie. Nejradši má ale Alpy, rád kombinuje slackline s lezením.
Akce se konala na podporu pacientů s cukrovkou.