Proč to vypadá, že Číňané snědí cokoli?

Její otec byl čínsko-indonéského původu a jeho dědeček pocházel z provincie Kuang-tung, kde se kantonská kuchyně zrodila. Pro něj to prý nebyl ani tak vtip, jako důvod k hrdosti. Pocházel z místa proslulého kulinární rozmanitostí a chtěl, aby jeho děti měly smysl pro stejně rozmanitou stravu.

„Já jsem bohužel pro něj byla krajně nudný strávník. Když mi bylo devět let, pokusil se mě táta přimět, abych snědla kousek surmovky, známé jako mořská okurka. Odmítla jsem a stal se z toho souboj vůlí, po němž jsem utekla od jídelního stolu v slzách a zamkla jsem se v pokoji,“ vzpomíná reportérka na příhodu z dětství.

Otec jí prý poté řekl: „Nejsi Číňanka, protože Číňané snědí všechno.“

Ale je to skutečně pravda? Když první stopy nákazy koronavirem vedly na trh s živými zvířaty v čínském Wu-chanu, vyhledávání fráze „proč Číňané jedí všechno?“ na Googlu dosáhlo historického maxima. Čínská strava se opět dostala do ohniska pozornosti. Komentáře ohledně čínského apetitu, který jako by neměl hranic a zahrnuje cokoli od polévky z vlaštovčích hnízd až po psí a netopýří maso, se množí na sociálních sítích.

Proč ale tento stereotyp existuje? Je pravda, že čínská kuchyně obsahuje zvířecí produkty, které se v jiném kulinárním prostoru nevyskytují. Ale většina z nich souvisí s historií, geografií a kulturou. V současnosti svět převážně konzumuje hovězí, vepřové a kuřecí maso, ale tak tomu nebylo vždy. Před nástupem průmyslového chovu ve 20. století nebylo nijak nezvyklé hledat zdroje proteinů mimo tyto tři možnosti.

V Británii bývala běžná konzumace koňského masa, které přestalo být oblíbené až zhruba ve 30. letech 20. století, kdy se veřejnost k těmto zvířatům začala chovat více jako ke společníkům. Tradiční součástí jídla v peruánských Andách jsou zhruba 5000 let morčata, která i dnes zůstávají běžným zdrojem bílkovin. Na jihu Spojených států mnoho Američanů vyrostlo na konzumaci aligátořího masa.

Před průmyslovým chovem a globalizací jedli lidé po celém světě jakékoli dostupné rostliny a zvířata, a Čína nebyla výjimkou. Tato země se těší jedné z největších biodiverzit na světě; roste tu téměř deset procent všech rostlinných druhů a vyskytuje se 14 procent zvířecích druhů. Takže jediný rozdíl mezi Čínou a zbytkem světa je v tom, že měla větší bufet, z nějž si mohla vybírat.

Dalším důvodem je, že většina světových náboženství má nějaká pravidla týkající se jídla. V islámu platí halal, v judaismu košer, hinduisté nejedí hovězí a někteří buddhisté se zříkají masa úplně. Ale v Číně se 90 procent lidí označuje za ateisty a společnost jako celek nemá žádná tabu obklopující to, co se má nebo nemá jíst.

V roce 1978 začala komunistická vláda liberalizovat čínskou ekonomiku a začala povolovat soukromým společnostem zakládání farem. Producenti hovězího, vepřového a drůbeže rozšířili působnost a začali na chov odchytávat volně žijící zvířata. Malí zemědělci začali na jídlo chovat takové tvory, jako jsou hadi a želvy.

Vláda tyto farmy podporovala, protože vnímala rozvíjející se průmyslový chov volně žijících zvířat jako způsob, jak pomoci nakrmit obyvatele venkovských oblastí. Až v posledních letech, kdy Čína zbohatla, začala vláda bránit konzumaci volně žijících zvířat. Ale v té době už jejich chov kvetl, zaměstnával miliony lidí a miliony dalších živil.

Přesto ale volně žijící zvířata konzumuje jen menšina Číňanů. Většina se drží kuřat, hovězího a vepřového, které společně tvoří 90 procent veškerého chovu. V čínské kuchyni je nejoblíbenějším masem vepřové, které představuje polovinu veškerých chovaných hospodářských zvířat.

Proč tedy existuje taková celosvětová fascinace okrajovými zvláštnostmi čínské kuchyně? Francouzům chutnají žabí stehýnka a šneci. A přesto jen zřídka slyšíte stížnosti na jejich bizarní stravu.