Článek
Život sedmatřicetileté Saraswhathiové se otočil vzhůru nohama, když se před několika lety vracela z dovolené v Kambodži, kde byla s manželem oslavit čtyřleté výročí svatby. Její onemocnění začalo horečkou, ukázalo se však, že za ní stojí vzácná bakterie rickettsia. Tu přenášejí klíšťata, roztoči nebo blechy. Dlouhý čas strávila Indka na jednotce intenzivní péče.
Čím déle bojovala s nemocí, tím více gangréna (odumírání buněk a tkáně) pohlcovala její levou ruku, která byla nakonec amputována jako první. Poté se začala sněť rozšiřovat i na nohy. „Říkala jsem si, jednou mi ty nohy budou muset amputovat. Pamatuji si, že jsem si nalakovala nehty světlým lakem a říkala, že jestli odejdou, tak aspoň se stylem,“ tvrdí Indka.
Bála se odvržení
Opět se postavit mohla díky protézám, ale Sarawhathiová chtěla dokázat mnohem víc. Měla totiž pocit, že ji společnost odvrhne, a chtěla dokázat sobě i ostatním, že rozhodně není odepsaná. „Rozhodla jsem se stát se běžkyní. Byla jsem odhodlaná dát svému životu zase řád, a tak jsem začala trénovat,“ řekla.
Na začátku neměla výdrž ani rovnováhu a vytrvat ji stálo hodně úsilí. Nejdříve každé ráno 90 minut chodila a cvičila. Po nějaké době potkala svou nynější trenérku Aiyappu, která jí dodala energii a motivovala ji k prvnímu závodu. „Musela jsem mnohé obětovat, ale jsem ráda, že začínám mít zase kontrolu nad svým tělem. Když jsem byla nemocná, cítila jsem, jak doslova hniju.”
Oporou byl Indce celou dobu také její manžel, často jí připomínal, aby neztrácela naději. Nyní chce pokračovat v běhání, které je pro ni velkou motivací. Především chce ale lidem v podobné situaci ukázat, že ani takový handicap neznamená, že život skončil.