Před sto lety se narodil Obr z Illinois, nejvyšší člověk historie měl 272 centimetrů

Když se 22. února roku 1918 manželům Addie a Haroldu Wadlowovým narodil syn Robert, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl jakkoli vymykat. Dítě bylo zdravé a vážilo běžných tři a půl kila.

Jenže chlapec v malém domku na Monroe Street v illinoiském městečku Alton rostl jako z vody. Vlastně ještě o hodně rychleji. V pouhém půl roce už vážil 13,6 kilogramu (optimální váha se pohybuje někde kolem osmi kil), v osmnácti měsících se jeho hmotnost blížila 30 kilogramům (téměř trojnásobek oproti optimální váze).

Desetiletý Robert se svým otcem

Za abnormální růst mohla porucha podvěsku mozkového, která nadměrně produkovala růstový hormon. Dnes je možné tento stav zvrátit, ve dvacátých letech byla ale medicína úspěšné léčbě ještě na míle vzdálená.

V osmi letech už „malý“ Robert převyšoval svého otce. Měřil 187 centimetrů a Harolda dokázal bez problémů vynést po schodech. Pochopitelně převyšoval i své mladší sourozence, dva bratry a dvě sestry, kteří měli normální velikost.

Navzdory jeho výšce, rodiče se snažili dopřát Robertovi „normální“ život. Wadlow si hrál se svými sourozenci jako každé jiné dítě, ve škole mu nechali vyrobit speciální lavici a dokud mu to velikost prstů dovolila, věnoval se Robert hraní na kytaru či fotografování.

Robert Wadlow se svými sourozenci

Svou výšku bral obr s humorem a každý, kdo ho potkal, ho popisoval jako vtipného a zdvořilého člověka. V sedmnácti letech vystupoval jednu sezónu v cirkusu bratří Ringlingů, aby si vydělal, a stal se coby nejvyšší muž USA národní celebritou.

Pouťovou atrakcí se ale Robert stát nechtěl. Po ukončení střední školy snil Wadlow o tom, že by mohl vystudovat práva a přihlásil se na univerzitu. Jenže jeho růst se nezastavoval. V osmnácti letech už měřil 2,5 metru a svět běžných rozměrů mu přestal vyhovovat.

Do lavic na univerzitě se nevešel, plnící pera sotva udržel v ruce, práce v laboratořích pro něj byla hotovým peklem. Vadila mu už i chůze po schodech. Robert dokončil první ročník, ale do druhého už ani nenastoupil. Místo toho se dal se svým otcem na podnikání. A obor? Boty.

Robert se stal ambasadorem firmy International Shoe Company, která ho kromě honoráře zásobila botami zadarmo. To nebylo vůbec od věci, protože Robertova chodidla měřila tou dobou 47 centimetrů. Speciální boty o velikosti 75 tehdy stály kolem 100 dolarů, což by dnes bylo zhruba 1600 dolarů (zhruba 33 000 korun).

Srovnání Robertovy boty s obuví „normálních smrtelníků”

Robert přesvědčil otce, aby jezdil s ním, dokud si oba nenašetří na obchod, který by spolu mohli provozovat. Kvůli synovým rozměrům Harold zakoupil auto pro sedm pasažérů. Vyhodil prostřední sedačky a tím vzniklo vzadu místo, kde mohl Robert sedět v relativním pohodlí.

V létě cestovali otec a syn po severních státech, na zimu mířili na jih. Během let 1937 až 1940 spolu procestovali na 800 měst v 41 různých státech a urazili více než 482 000 kilometrů.

Díky vrozené vadě Robert neustále rostl. V roce 1939 ve svých jedenadvaceti letech překonal výšku 264 centimetrů a stal se oficiálně nejvyšším mužem lidské historie, jehož výšku se povedlo věrohodně prokázat.

Navzdory své výšce se Robert těšil dobrému zdraví. Jediným jeho problémem byly právě nohy. Kvůli abnormálnímu vzrůstu v nich neměl téměř žádný cit. Kolečkové křeslo však odmítl a raději používal speciálně zkonstruované ortézy, aby mohl stále chodit po svých.

Všude, kam obr zavítal, tam se stal celebritou. K jeho slávě mu jistě dopomohla i jeho dobrosrdečná povaha, nadhled (kolikrát doslova) a příjemné vystupování. Celá Amerika ho znala pod přezdívkou Obr z Illinois, kdo ho však poznal osobně, už mu neřekl jinak než Něžný obr.

Z rovnováhy ho nevyvedly ani posměšné dotazy typu „Jaké je nahoře počasí?“ nebo lehká kopnutí do lýtek, aby se kopající přesvědčil, že Robert opravdu chodí za pomoci ortéz. Pokud posměváčci nosili klobouk (a to ve třicátých letech nosili téměř všichni), Robert se jim „mstil“ tak, že jim pokrývku hlavy bez problémů vzal a položil na místo, kam běžný smrtelník nemohl nikdy dosáhnout.

Svého snu se ale Robert Wadlow bohužel nikdy nedočkal. Osudným se mu staly právě jeho necitlivé nohy. Wadlow v nich pořádně necítil bolest, často si je rozedíral a otlačoval o ortézu, ale všiml si toho až tehdy, když se mu vytvořily bolestivé puchýře. Protože však bolest příliš necítil, Robert si z nich nic nedělal.

Ve čtvrtek 4. července roku 1940 se účastnil dvouhodinového průvodu v Manistee ve státě Michigan. Na hotel se vrátil k zemdlení unavený a s osmatřiceti stupni horečky. Přivolaný hotelový lékař zjistil, že do puchýře na kotníku se mu dostala infekce.

Jelikož v okolí nebyla žádná nemocnice, která by disponovala lůžkem schopným Roberta unést, doktor se rozhodl léčit ho na hotelu. Během následujících dní se infekce zhoršovala a zhoršovala. Penicilin ještě nebyl na veřejnosti hojně rozšířen a jakmile se infekce zabydlela v Robertově těle, nebylo už moc možností, jak ho vyléčit.

Wadlow zoufale naléhal, aby směl odjet na Floridu. Jeho prarodiče tam měli za pár dní slavit zlatou svatbu a Robert, který svou rodinu miloval, si tento okamžik nechtěl nechat ujít. Ošetřující lékař však jakoukoli cestu v takovém stavu rázně zamítl.

„Doktoři říkají, že na oslavu to asi nezvládnu,“ oznamoval Robert sourozencům, kteří za ním přijeli, večer 14. července. Byla to jeho poslední slova. Hodinu a půl po půlnoci, Robert Pershing Wadlow zemřel ve spánku.

V době své smrti měl 272 centimetrů na výšku a jeho hmotnost dosahovala 222 kilogramů. Jeho tělo neustále rostlo a nebýt infekce, dosáhl by Robert ještě větší výšky. Jeho rekord od té doby nikdo nepřekonal.

Když se jeho tělo navrátilo do rodného městečka, jako by se zastavil čas. Více než tři metry dlouhou rakev vážící téměř půl tuny neslo 12 mužů. Kromě rodiny vyprovázelo Roberta na poslední cestě celé město. Ve smutečním průvodu šly tisíce lidí.

Robertova rodina se důkladně postarala, aby se posmrtně nestal atrakcí. Harold odmítl synovu pitvu a postaral se, aby všechno obrovské oblečení bylo spáleno. Stejně tak byly zničeny všechny Robertovy osobní věci, které měly obří velikost.

Robertův hrob nelze na hřbitově minout.

Město Alton ale na svého nejslavnějšího občana nezapomnělo. Stojí tu Robertova socha v životní velikosti, která dobrosrdečného obra bude navěky připomínat.