Článek
Budíček v brzkých ranních hodinách, dříve než je většina lidí zvyklá vstávat do práce. V pondělí a ve čtvrtek dokonce už kolem třetí hodiny ráno, v tyto dva dny popeláři musejí být v práci už od půl čtvrté. Běžná pracovní doba je od půl šesté ráno. Obědová pauza neexistuje, do práce chodí vybaveni svačinou.
Každá posádka má svůj rajon, tedy určenou lokalitu, ve které působí. Společně se svými novými kolegy vyrážím do pražských Hlubočep. Na rozdíl od centra metropole jde o schůdnější variantu. Ve vilové zástavbě není taková frekvence. Auta se nám nelepí nervózně na zadek, na práci máme větší klid.
„Na Praze 1 a na Praze 2 si každý šofér myslí, že pospíchá do práce, že musí být všude první a popeláři ho zdržujou. S nadávkami se setkáváme každou chvilku. Ignorujeme to,“ říká řidič Jirka, který dělal dříve i popeláře.
„Lidé nadávají, že jim popelnici nevrátíme na stejné místo. Když projíždíme, že jim odřeme auto. Jednoduché je vše svést na popeláře,“ přibližuje snad každodenní strasti popelář Jarda.
Řidič popelářského vozu jezdí s popeláři na stupačkách v průměru 30km/h.
„Byla to v dětství i vaše vysněná práce snů?” nabízí se mi po tom všem otázka. Ale spíš se ve mně rodí zvědavost, jak na práci změnili názor s postupem času, poté, co okusili realitu.
„Práce baví, ten den uteče jak voda,“ vyhrkne bez rozmyšlení Jarda. „Jako malý jsem na popeláře koukal z okna a vždycky jsem si chtěl tu práci zkusit,“ říká Jirka, který si ji tedy zkouší celkem už 13 let. A zřejmě tomu tak opravdu bude, skupinka vypadá jako prima parta, kde není o legraci nouze.
Snažím se zapojit ze všech sil. K téhle práci člověk potřebuje hlavně tu sílu. Tahat popelnice je fuška a chce to výdrž. Dostala jsem za úkol ovládat hydraulické vysypávání popelnic do vozu, což je pro mě jedna z lehčí a zábavnější části směny.
Hydraulicky ovládám vysypávání popelnic.
Obtížnější bývá práce v létě a v zimě. V horkých dnech odpad zapáchá, v zimě pro změnu přimrzá vně popelnic a dá se hůř vysypat. Popeláři se dokonce během jedné směny nachodí až deset kilometrů. Jejich auto mezi popelnicemi mnohdy popojíždí jen několik metrů, proto se nevyplatí věčně nastupovat na stupačky a čekat, než kolegové popelnice vysypou. Rychlejší je dojít k dalším odpadkům pěšky.
Po pár hodinách bylo netřeba ptát se, proč nejsou i ženy popelářky. Popelnice jsou těžké a práce je to náročná. Přestože jsem si jejich každodenní chleba vyzkoušela na chvíli, páni kolegové byli navíc galantní a nenechali mě tahat těžké popelnice, doma jsem se večer potýkala s mírně zablokovanými zády.
Podle údajů společnosti Pražské služby se v ulicích hlavního města denně pohybuje 97 až 103 vozidel určených ke sběru komunálního odpadu. Jedno denně najede v průměru 75 kilometrů. Na konci výjezdu jede nastřádané odpadky vyvézt do malešické spalovny nebo na překladiště. Celkem se jedná až o sedm tun odpadu na jedno auto.