Článek
Vědci z Norského institutu pro výzkum přírody (NINA) sledovali samičku od dubna loňského roku do začátku července. Zprávu o nejdelší zaznamenané vzdálenosti, kterou kdy polární liška urazila, publikovali minulý pátek v časopisu Polar Research Norského polárního institutu. O studii informovala britská BBC.
O tom, že lišky při hledání potravy často urazí obrovské vzdálenosti, vědci věděli. Předpokládali však, že se liška zastaví na území Grónska. Ta však neúnavně pokračovala dál a v červenci dorazila na kanadské území. Na Ellesmerově ostrově pak zůstala minimálně do února letošního roku. Následně sledovací zařízení přestalo fungovat a další osud liščí rekordmanky je nejasný.
Fjellreven vandret via havisen fra #Svalbard i Europa til #Canada i Nord-Amerika i et tempo ingen forskere tidligere har dokumentert. Foto: Elise Stømseng Les mer: https://t.co/Gk3xirq3YE pic.twitter.com/adzOVNFfyx
— Norsk Polarinstitutt (@NorskPolar) 26. června 2019
„Nemohli jsme uvěřit vlastním očím,“ uvedla Eva Fugleiová z Polárního institutu, která na projektu pracovala s Arnaudem Tarrouxem z NINA. „Nejprve jsme si mysleli, že může být mrtvá a že ji třeba vyzvedla nějaká loď. Jenže žádné lodě v oblasti nebyly,“ uvedla výzkumnice.
Trasa cesty, kterou polární liška urazila během 76 dní.
Vzdušnou čarou dělí Špicberky a Ellesmerův ostrov 1789 kilometrů, liška využívající zamrzlého moře však musela urazit podstatně delší trasu. Pohybovala se průměrnou rychlostí okolo 46 kilometrů za den. Nejdelší vzdálenost během jediného dne se jí povedlo urazit na ledovci v severním Grónsku, během 24 hodin uběhla 155 kilometrů.
Liška si musí zvykat na lumíky
Právě v severním Grónsku si liška dala dvě delší zastávky, pravděpodobně se zavrtala do sněhu, aby přečkala nepříznivé počasí nebo narazila na bohatý zdroj potravy, například vodní ptáky.
Ať už je osud lišky na kanadském ostrově jakýkoliv, musí si dle vědců zvyknout na jiné složení jídelníčku. „Lišky na Ellesmerově ostrově se živí převážně lumíky, kdežto na Špicberkách sežerou převážně mořské živočichy,“ uvedla Eva Fugleiová.
Sobové mohou být pro lišky na Špicberkách vhodným zdrojem potravy.
Studie ukazuje, že masivní úbytek ledu ze Severního ledového oceánu může být pro lišky ze Špicberků kritický. V létě je na ostrově potravy dost, v zimních měsících však musí za potravou vyrážet přes zamrzlý oceán. V případě rychlejšího tání by se tak lišky mohly ocitnout v izolaci.
Podle Fugleiové však existuje naděje, že vyšší teploty by mohly znamenat nárůst populace sobů na ostrově. Lišky by se pak mohly živit z jejich mrtvol.