Pes se po útoku na Izrael na 40 dnů ztratil, teď pomáhá rodinám rukojmích

Rebecca Gellerová žije v Tel Avivu, ale má rodinu i v Londýně. Tam také na návštěvě u matky zrovna pobývala loni 7. října, kdy teroristé z Hamásu zaútočili na Izrael. Dvě noci předtím se jí v jakési předtuše zdály děsivé sny o jejím psovi Steviem, jenž zůstal v Izraeli v péči kamarádky. Když se dozvěděla, co se v její zemi stalo, okamžitě volala kamarádce, která jí řekla, že Stevie zmizel. Příbuzní a známí byli naštěstí všichni v pořádku.

Kamarádka se sice nabídla, že bude Stevieho hledat, ale Rebecca věděla, že jej musí najít sama. Navzdory tomu, že bylo nejlepší se v tu dobu do Izraele nevracet, na konci měsíce nastoupila do letadla a vyrazila domů. Tam uviděla hrůzy a zkázu způsobené útokem, ale vedle toho v ní stále hořelo odhodlání najít Stevieho.

Psala výzvy na sociální sítě a vylepila nespočet plakátů, na nichž zdůrazňovala Stevieho specifický rys v podobě delší srsti na temeni. A také začala aktivně hledat. Na pomoc si vzala lidi z dobrovolnické organizace Paw Aid, která pomáhá zvířatům z válečných zón nebo oblastí postižených přírodními katastrofami.

Podařilo se jim zmapovat výskyt a pravděpodobné trasy, kterými se pohybovali toulaví psi, ale Stevieho se najít nepodařilo. Zhruba po měsíci ji dobrovolníci spojili s Joramem Erezem, zakladatelem neziskové organizace, která při hledání a záchraně zvířat využívá vojenské technologie. Ten mimo jiné také dokázal získat patřičná vojenská povolení, například k přeletu dronu nad kibucy. Ani to však k úspěchu nevedlo.

Ale za dva dny zavolal voják, že podle fotky na plakátu Stevieho poznal. Rebecca však v žádném případě nepropadla nadšení. Podobných zpráv totiž v předchozích týdnech dostala celou řadu, ale všechny se nakonec ukázaly jako slepá stopa. Ale když muž poslal fotku, byl na ní skutečně Stevie. „Nechte ho tam, kde je, a nikam ho nepouštějte!“ vykřikla Rebecca.

Ihned informovala Jorama Ereze, jenž byl sice zrovna na cestě blízko Tel Avivu, ale okamžitě auto otočil a vydal se pro Stevieho až k hranicím s Egyptem. Když pak Rebecca čekala s kamarádkami a jejich psy na Stevieho, došlo po dlouhé době i na nějaké žertíky. „Pískového psa v poušti najít dokážu, ale chlapa v Tel Avivu ne,“ prohodila s úlevou zatím stále svobodná žena.

Při dlouhém hledání svého psa si po celou dobu také uvědomovala, že na světě, a v danou dobu dokonce přímo v její zemi, jsou i mnohem horší věci. Neustále musela myslet na to, co musejí prožívat příbuzní obětí a rukojmích i samotní rukojmí. „Cítím se s nimi opravdu spojená. Ale neříkám jim to, protože nechci, aby si mysleli, že zlehčuji bolest, kterou už tak dlouho prožívají,“ citoval ji server Fox News.

V prosinci pak Rebecca začala pracovat jako dobrovolnice v organizaci The Hostages and Missing Families Forum, kterou založili příbuzní unesených do Gazy, a vždy s sebou brala i Stevieho. A brzy se stal miláčkem klientů. Ostatně jeho příběh poslala do světa 63letá Aviva Siegelová, která byla sama 50 dnů držena v zajetí. „Je výjimečný. Je vidět, že má dobré srdce,“ řekla o něm.

A chválou nešetří ani další lidé. Udi Green, bratranec zavražděného rukojmího, jehož manželka nedávno porodila jejich čtvrtého syna, pak chvíle strávené se Steviem popisuje jako takový „malý únik“. Podle něj je to lepší než odborná psychologická pomoc.