Pes nejen pro české hory slaví čtyřicítku. Nouze zrodila ctnost

O minulém víkendu se zhruba čtyřicítka chovatelů CHP sjela do kempu u rybníku Řeka v Krucemburku na Havlíčkobrodsku. Šlo o setkání odchovanců z okruhu dvou chovných stanic.

Majitelé psů se tu učili, jak zvíře dostat úspěšně do chovu, majitelé stanic naopak získávali cenné výstupy o potomcích z konkrétních křížení. Informace jsou důležité: cílem klubu je získat pro CHP uznání Mezinárodní kynologické federace.

„Je to ještě nadlouho,“ drží optimismus při zemi dlouholetý chovatel Kamil Hutař. Už nyní ale mezi typickými vlastnostmi vyzdvihuje dobrou ovladatelnost chlupatého sportovce. „Není to plemeno, které by poráželo sibiřské huskye. Ale lze je vypřáhnout a jít s nimi do města, aniž by vám urvali ruku,“ směje se.

V době, kdy byl CHP uznán ve své vlasti jako národní plemeno, začínal s novofundlandskými psy. „Horáky jsem považoval za vořechy,“ přiznává dnešní propagátor plemene, pro které dokázal nadchnout i vlastní dceru. I když těžko říct, zda to nebylo naopak.

„S rodinou jsme pravidelně jezdívali jako diváci na Šediváčkův long (jeden z nejtěžších závodů psích spřežení v Evropě, v Orlických horách). A když bylo dceři deset let, řekla mi – tohle bych chtěla jet,“ popsal chovatel rozhodující moment.

V té době už bylo možno pořídit tradiční severské plemeno, jakým jsou především husky či malamut; pro tehdy malé děvčátko ale představovali svéhlaví tahouni příliš velké riziko. A tak přišli vlídní čeští „horáci“ na milost, z níž se brzy vyklubala vášeň. Sandra Hutařová má po dvanácti letech od té doby vlastní chovatelskou stanici a Šediváčkův long dvakrát za sebou. A stala se i poradkyní chovu.

„Tomu plemenu propadnete snadno,“ ví i nejstarší česká musherka Vanda Kmochová. Prvního „horáka“ si na počátku 90. let pořídili s manželem na hlídání velkého pozemku, záhy se ale nadšeným běžkařům osvědčil i pro skijöring. Přibyl tak druhý pes, a než paní Kmochová těsně před sedmdesátkou skončila s aktivní sportovní kariérou, vystřídalo se u nich v kotcích 25 zástupců velebené rasy. Prošla s nimi prakticky všechny disciplíny, poslední roky zakotvila u spřežení na dlouhých tratích.

„Charakter tohoto psa je výjimečný. Může být hlídací, záchranářský, může dělat sport, cokoli, ale potřebuje hlavně pohyb. Nestačí mu nažrat se a lehnout, chce být s člověkem, pomáhat mu,“ upozornila na to, že v Česku vyšlechtěný „seveřan“ rozhodně není plyšák pro lenochy.

Podle lidí, kteří se do českých horských psů takříkajíc zbláznili, si právě tito psi plně zaslouží vyšvihnout se mezi světové reprezentanty české šlechtitelské dovednosti. Mezi těmi jsou zatím jen český teriér a český fousek, prozatím také chodský pes a pražský krysařík.