Pavel Zuna zná pomíjivost věcí

Není to zas takový problém. Ostatně nebylo to poprvé, co se takhle spekulovalo. Když jsem v devětadevadesátém začínal jako šéf zpravodajství, také se říkalo, že to nejde dělat dohromady - a vidíte, ono to šlo! Televizní noviny se moderují ve dvojici a já měl vedle sebe vždycky někoho, na koho jsem se mohl spolehnout. Ať už to byla Mirka Čejková nebo teď Pavla Charvátová. Když někoho takového máte, tak vás moderování tolik nezatěžuje. 

Když jsem v České televizi začínal, byl jsem samozřejmě ucho. Přišel jsem tam v jednadevadesátém roce a všichni kolem byli daleko profesionálnější než já. Když jsme přišli s Novou na Barrandov, měl jsem to štěstí, že redakce zpravodajství neexistovala a já ji stavěl od začátku, podle svých představ. To se člověku přihodí jednou za život - mohl jsem si k sobě vzít lidi, které jsem si sám vybral. Nebyli to profesionální novináři, spíš takoví, na které byl spoleh a kteří měli perspektivu. Dneska byste v redakci pomalu nenašel vystudovaného novináře, a přesto děláme nejúspěšnější zpravodajství v zemi. Jsem na to pyšný. 

V České televizi byl moderátor Honza Zelený, který uváděl pořad Události, komentáře. Byl to první člověk, který mě v tom nenechal plavat a některé věci mi začal vysvětlovat. Pamatuju si na jednu poučku, kterou jsem pak na Nově použil snad miliónkrát. Jednou mi dal do pořadu Trh, obchod, finance zpracovat nějakou reakci asi na padesát vteřin. Když jsem mu pak ten příspěvek dával na stůl, zeptal se mě: "Je to dobrý?" Já na to: "Je to normální, možná je to blbý, ale je to to, cos chtěl." On se na mě podíval a řekl: "Já jsem nechtěl nic blbýho. Dobrej novinář budeš, až nikdy neuděláš blbej šot." Měl pravdu - i z největší kraviny se dá něco vydupat. 

Očividný průšvih jsme udělali na Nově asi dva měsíce po tom, co jsme v devadesátém devátém začali. Jeden časopis, který tehdy vznikal a pak samozřejmě okamžitě zanikl, se rozhodl využít pro svou reklamní kampaň vysílání Novy. Lidi z něho, kteří znali chod zpravodajství i celé televize, nám po několika kanálech poslali informaci o tom, že byl postřelen nějaký ministr. My to sežrali a pustili do vysílání. Sice jako neověřenou informaci, ale pustili. Naznačili jsme, že se něco takového stalo, což byla chyba.

My to naštěstí neprohráli úplně celé, protože lidem z toho časopisu se nepovedl druhý krok. Jejich cílem bylo vstoupit do vysílání pod záminkou, že je situace velmi vážná a že promluví premiér Zeman. Takoví hlupáci jsme ale nebyli, to jsme jim nedovolili. 

Jsem si jistý, že dnes už bychom něco takového nepustili. Menší průšvih je přijít se zprávou o patnáct minut později než ji uveřejnit první a mylně. Vzpomínám si, že tenkrát nám ta informace přišla v neděli v devatenáct dvacet. Bohužel se to ještě zkomplikovalo tím, že shodou okolností do inkriminované nemocnice přivezli syna jednoho poslance, který se postřelil. Byla to náhoda, ale při ověřování to vypadalo jako potvrzení té původní zprávy.

Žádné. Pro mě byla největší sankce, že jsem z toho tři dny nespal a byl jsem zoufalý. Řediteli jsem řekl, že to chápu jako profesní selhání, ale on mě naopak ještě uklidňoval. 

Snažili jsme se o to a současně jsme chtěli udržet vysokou sledovanost, která v devadesátých letech byla. Věděli jsme ovšem, že společenská prestiž zpravodajství není velká. Jestliže po roce 2000 byl odpor určité části veřejnosti k Nově symbolizován pořadem Volejte řediteli, v devadesátých letech plnily stejnou funkci Televizní noviny. Byly považovány za zprávy, které se zabývají tím nejnižším, co v člověku je, a které si libují v krvi, lidském neštěstí a katastrofách.

Pro mě osobně třeba množství vyhraněně negativních hodnocení. Zdá se mi, že v případě Televizních novin v poslední době takových reakcí ubývá. Je také zajímavé sledovat, jestli se lidé stydí ve společnosti říkat, že něco viděli ve zprávách na Nově. Věřím, že i to se lepší. Prestižní je také odkrývání témat, která se stávají předmětem politické i společenské diskuse.

Nova přišla s něčím, co lidé neznali, zatímco jediná konkurenceschopná Česká televize byla tak usazená na zadku, že už to víc nešlo. Z Novy šel život, Česká televize byla odlidštěná: byl to pseudosvět poslanců, ve kterém se tisíckrát rozebíraly reakce na to, co kdo řekl o někom jiném. Dneska už by Nova s tak bulvárním typem zpravodajství jako tenkrát neuspěla, protože podobně se chová spousta jiných médií. 

Tak to prostě je. Doktor Železný říkal, že vybočení z normy jde v devadesáti procentech negativním směrem. Pozitivní vybočení není téma do zpravodajství. Jestliže někdo udělal, co měl, a ještě k tomu přidal něco navíc, je to většinou nepublikovatelné. Obecně to vypadá, že zpravodajství bude vždy o problémech, nepříjemnostech a negativních věcech. Jinak by to nikdo nečetl nebo se na to nedíval. 

Co se týče míry pozitivity, myslím si, že v poměru k počtu zpráv máme v Televizních novinách spoustu dobrých informací. Jedna z věcí, která měla zpravodajství Novy očistit od krve, byly jeden až dva kladné šoty v pořadu. Z hlediska zpravodajských puristů to není vítaný žánr, ale na běžné diváky to funguje. Dodnes to zachováváme. 

Ptám se vás jako občana, nikoli jako profesionálního novináře. Je pravda, že dnešní svět není úplně ideální místo k životu. Je ovšem také pravda, že bychom tady v Česku měli denně děkovat za to, kde žijeme. Momentálně nenacházím ani geografickou, ani historickou paralelu, kdy se tak dlouho žilo takhle dobře. Padesát let tu nebyla válka. Není tu vyslovená bída, hlad, nejsou nemoci, které by zabíjely hromady lidí, daří se nám předcházet epidemiím. Máme relativně velké štěstí a osobně se bojím, abychom si to pořád ještě zasloužili.

Kdekoli v přírodě. Ne že bych byl nějaký ekolog, jen si vážím toho, že se do přírody vůbec dostanu. V lese se totiž ocitnu maximálně tak dvakrát za rok. 

Nejvíc při aktivním sportu, jenomže na něj mám málo času a také nemám vůli přijít v devět večer domů a jít běhat někam do smogu. Nejlíp mi je, když jdu spát a jsem unavený fyzicky. Dosáhnu tak dvojí únavy, protože psychicky jsem unavený denně. 

V posteli. Je málo věcí na světě, ke kterým mám tak vřelý vztah. Spal bych pořád. A manželka je v tomhle úplně stejná. Jen ty děti to nějak nechtějí brát na vědomí. 

(se smíchem) No vždyť to říkám, rádi spolu spíme! 

Já říkám, že jsem bezvadný otec zlobivých dětí. Andrea říká, že jsem laxní otec zlobivých dětí. A děti by asi nejspíš řekly, že jsem laxní otec učiněných vzorňáků.

Víte, skutečnost je ještě tvrdší: Mám tři děti a na cestě je čtvrté. Snad všechno půjde dobře a někdy koncem června se nám narodí Josífek. Zatím sice ještě nevíme, jestli to bude kluk nebo holka, ale kluci už se rozhodli - bude to kluk a bude se jmenovat právě takhle. Inspirací se jim stalo jméno, které tradičně dáváme vánočním kaprům, které každý rok kupujeme do vany. Andrea je z toho samozřejmě úplně hotová.

Jako každý správný muž - opiju se. 

Byl jsem při porodu dvojčat. Ale bylo to zvláštní, protože Andrea musela rodit císařským řezem. Já jsem seděl na chodbě a pan doktor mi slíbil, že mě na vteřinku vezme do vedlejší místnosti, abych se na kloučky podíval. Když jsem tam pak byl, zkoušel jsem nakouknout vedle na sál a oni mě pustili dál. Co vám mám povídat, zrovna se začínalo šít... Do dneška nechápu, že jsem tam sebou nešvihl.

No... Andrea nakupuje hrozně dobře. Nebylo by ku prospěchu věci, kdybych se jí do toho pletl. 

To je zvláštní, na to se ptají všichni. Ale já nemám pocit, že by si mě někdo nějak zvlášť všímal. Když mě někdo pozdraví, pozdravím taky. Když se na něco slušně zeptá, slušně odpovím. A když na mě někdo zatroubí, zděšeně uskočím. Předpokládám, že tak to dělá většina lidí. 

Spíš kdo... V současném žebříčku se o první místo dělí dvojčata, druhá je manželka a třetí místo si s jistotou hlídá fotbalový oddíl Slavia Praha. 

Velmi málo a mrzí mě to. Nedávno jsme byli s rodinou na dovolené, tam jsem četl denně, ale jinak je to problém. Nad knihou zpravidla usínám. 

Nikdy byste neměl být spokojen s ničím. Konkrétně: jsou pořady, se kterými nejsem vůbec spokojen, a naopak existují takové, s nimiž spokojený jsem. 

Nezlobte se, ale na jednotlivých pořadech dělají desítky lidí a já nebudu hodnotit prostřednictvím tisku, jak dělají svou práci. Radši jim to řeknu do očí. 

To je velmi jednoduché. Pro televizi jsou nejdůležitější pořady, které mají sledovanost šedesát procent a více. Ty, které mají kolem padesáti, jsou velmi dobré a to, co se drží kolem pětačtyřiceti procent, je velmi slušné. Nemusí to odpovídat mému názoru, ale z hlediska programového manažera je to průkazné. 

Ano, některé méně sledované programy se mi osobně moc líbí a naopak. Třeba pořad Nejslabší, máte padáka. Ten sice dělal poměrně dost procent, ale byl vysílán dost pozdě a jeho výsledek byl tím pádem méně ceněný. Je totiž rozdíl mít přes padesát procent sledovanosti v osm večer nebo o půlnoci. Vypočítává se to z počtu zapnutých televizorů, a to se v těch dvou časech velmi liší. Ale jak říkám - ten pořad se přesto moc líbí a jsem rád, že se nám podařilo posunout ho do sledovanějšího času. 

Mám k němu velmi pozitivní vztah, ale není to objektivní, protože mám rád lidi, kteří ho tvoří. Obdivuju jejich schopnost přinášet týden co týden čtyřicet minut zábavy. Potřebovali bychom ještě jeden takhle specifický pořad, který nemá na jiných televizních kanálech alternativu. Když "telata" začínala, dávala se jim životnost půl roku, protože se předpokládalo, že jim dojdou nápady. Oni už ale jedou, tuším, čtvrtý rok a pořád jsou vtipní. Zničili i ty nejoptimističtější odhady. 

Nežiju pouze prací, mám i svůj osobní život. Nejsem schopen říct, kdy a jak moc mě moje rodina bude potřebovat. Cítím ale vůči ní dlouhodobý dluh, a navíc mám pocit, že ten pomyslný provaz je v současnosti velmi napnutý. Pokud s manželkou dojdeme k názoru, že mě ona i děti potřebují častěji doma, pak svou práci beze smutku opustím.