Paroubkova přítelkyně: Kdyby Jiří nebyl politik, měla bych to lehčí

Neopomene zdůraznit, že už není žádná mladá holka, která by se měla zpovídat z toho, jak nakládá se svým životem, že jí je "už" čtyřiatřicet. I když na to nevypadá. Narodila se v Nitře a česky mluví s nepatrným slovenským přízvukem. Ještě před měsícem o ní prakticky nikdo nevěděl, teď je celebrita.

Je hrozně hektický. Nejsem profesionální poskytovatel rozhovorů, musím se i normálně živit. Včera jsem tlumočila v Brně, předtím v Praze, mám i domácnost. Je to hodně náročné a stresující.

Věděla jsem, že něco takového přijde, ale naivně jsem si myslela, že to nebude tak masivní. Strašně se těším, až to pomine. Snad už lidé začnou mít dost tématu Paroubek a jeho přítelkyně, vždyť je tolik důležitějších věcí, o kterých je třeba psát, debatovat.

Zatím dvě kila. Jiní stres kompenzují jídlem a nabírají na váze, já hubnu.

Padesát kilo na 170 centimetrů výšky.

Petra Kováčová s Jiřím Paroubkem při neoficiální části setkání sociálnědemokratických předsedu vlád a stran v Praze v březnu 2006. Foto: Miloš Schmiedberger

Odpověď vyplývá z prohlášení, které vydal Jiří Paroubek s paní Zuzanou. Tam se říká, že chtěl tuto citlivou záležitost udržet do rozvodu. Protože to do médií prosáklo dřív, postavil se k tomu jako chlap. Rozhodl se k tomu se svou nynější chotí zaujmout jasný postoj.

Ano, jsme tři osoby, kterých se to týká. Ale vztah s jeho manželkou není moje věc. Je to čistě jejich záležitost a já nemám žádné právo se k tomu vyjadřovat.

Lhala bych, kdybych řekla, že mi to je jedno. Neznám ji dost dobře, nejsem v jejím věku ani v její situaci. Stejně jako ona nezná moji. Není to příjemné a určitě to bolí. Je to situace těžká pro každého z nás.

To není na programu dne, zatím nejsme ve fázi, abych zaujala místo oficiální partnerky.

Co tím myslíte?

O tom je hrozně brzy mluvit. Každopádně si myslím, že žena má svého manžela či partnera všemožně podporovat.

Vždycky máte strach o lidi, které máte rádi. O rodiče, rodinu - nedávno mi zemřela babička, o tu jsem se hodně bála, o přátele, a samozřejmě o partnera.

V této zemi naštěstí zatím nehrozí, že bychom se museli obávat nějakých pokusů o fyzickou likvidaci, ale některé slovní nebo mediální útoky jsou hrozné. A kolik toho člověk může vydržet?

Nikdy. Člověk má dělat to, co ho baví. Já to dělám a chci, aby to dělal i Jiří. Nic podobného bych mu neradila, protože vím, že svoji práci miluje, je pro ni stvořen a všechno jí obětuje. Na druhé straně by pro mě bylo nesrovnatelně lehčí, kdyby Jiří Paroubek, se kterým dnes jsem, nebyl politikem a já se nemusela zpovídat jako malá holka, která něco špatného vyvedla.

Samozřejmě. A bylo by to pro mne jednodušší.

Jsem na volné noze a jako ostatním tlumočníkům mi práci zadávají různé agentury podle toho, jak si nás objednávají klienti. Poprvé jsem pro něho tlumočila, když byl na ministerstvu pro místní rozvoj. On si tlumočníky, s nimiž je spokojený - nejen mě, ale třeba i tlumočníky na němčinu nebo francouzštinu - bere znovu. Takže jsem mu tlumočila, i když se stal předsedou vlády.

Angličtinu, ruštinu a řečtinu.

Jiří Paroubek s tlumočnicí a současnou partnerkou Petrou Kováčovou. Foto: Miloš Schmiedberger

Ano. Jednu kamarádku mám od svých deseti let, chodily jsme spolu do lidové školy umění na výtvarku. Většinou to jsou Slovenky, které tady studovaly, jezdily jsme spolu jednou za měsíc domů.

Jsou to vesměs inteligentní, zcestovalé dámy, vdané i svobodné. Vědí, jak to mám teď těžké, a fandí mi.

Ano, všechny stejnou, které se ale nedržím.

Abych si z toho nic nedělala.

Jako každou ženu. Ve čtyřiatřiceti se nepovažuji za nějakou mladou holku, ale za ženu. Do práce musím chodit elegantně oblékaná, jinak se dobře cítím v džínách a teniskách.

Nakupovat spolu určitě nechodíme, v takovém stadiu náš vztah opravdu není.

Tomu přece nikdo rozumný nemůže věřit.

Jsem a už od dob, kdy ještě nebyla vládní stranou.

Základní myšlenkou sociálních jistot, které přece každý potřebuje a každý rozumný stát o ně usiluje. Nemusím být pořád zdravá a silná, abych mohla dělat, co dělám teď.

Jako dítě jsem třeba byla hodně nemocná, potřebovala jsem pomoc jiných. Dokonce jsem rok nechodila do školy, pátou třídu jsem absolvovala doma. Musela jsem držet velmi přísnou dietu. To se může stát kdykoli. Je pravda, že když jsem byla velmi mladá, měla jsem pravicové názory. Tenkrát po revoluci to tak prostě bylo. Vzpomínám si na ty mediální masáže, jak se budeme mít všichni skvěle a co nevidět doženeme Rakousko. V osmnácti jsem tomu snad mohla věřit.

Znám spoustu třicátníků s těmito názory a sympatizantů sociální demokracie. Jsou to vzdělaní a dobře situovaní lidé. 

Myslíte proto, že neodpovídám stereotypu levicového voliče? V tom případě ano. Hlavně ale něco musí udělat ta strana. A Jiří se už nějakou dobu snaží ji modernizovat. Nebude-li moderní, mladé voliče, ve kterých je obrovský potenciál, nezíská.

Ano, jistě, od vysoké školy, kde jsem se také zajímala o gender studies, postavení žen ve společnosti, problémy diskriminace apod. To mě hodně zajímalo. Nejsem ale zarytá feministka.

Jak v čem. Myslím, že Česká republika v tom má před sebou ještě dlouhou cestu. Je ještě za co bojovat. Myslím, že s tím souvisí i modernizace sociální demokracie.

Těch je hodně! V každém jazyce, který jsem studovala, vám mohu říct několik jmen.

Vladimír Nabokov.

Třeba Frankenstein, který je krásně udělaný podle gotického románu Mary Shelleyové. Filmů, které se povedou natočit podle literární předlohy, je málo.

Vratné lahve. Krásná svěrákovská melancholie.

Ještě jsme spolu v kině nebyli. Občas se podíváme na DVD.

Ne vždycky. Proto se třeba divil, že se mi líbí bondovky. Ale já četla v originále celého Fleminga!

Operu. To máme s Jiřím společné.

Žádnou. Mám řidičský průkaz něco přes měsíc.

To poslouchám hlavně BBC kvůli angličtině. Když jsem měla satelit, sledovala jsem kyperskou nebo ruskou televizi. To je pro sledování nejnovějších trendů v jazyce důležité. Třeba ruština prochází velmi rychlým vývojem.

 Nejsem materiálně založená. Možná to někoho poté, co si o mně leccos přečetli, překvapí. Umím si je nicméně vydělat. Bohatství ale není mým snem. Chci žít normální život.

Pořád, ale nějak mi to nevychází. Nejspíš toho nechám (smích).

Budu pořád pracovat, možná jako tlumočnice, možná budu dělat něco jiného. Hlavně doufám, že budu dělat něco, co mě baví, to je pro mě strašně důležité.

Ty ostatní věci přijdou tak, jak mají přijít. Každý má své sny... Proč bych o nich měla veřejně mluvit?

To ne, ale sama jsem žila dlouhou dobu. Umím to.

Ale já jsem chodila se stejně starými kluky. Taková je doba: Když jsem si na vysoké chtěla cokoli dovolit, třeba cestovat, musela jsem si na to vydělat. Naučila jsem se o sebe postarat. To ale nebyla moje volba. Když se naučíte být samostatná, nechce se vám být na někom závislá. Největší privilegium vyplývající z toho, že si na sebe vyděláte, je nezávislost a svoboda. Za všechno, co dostanete bez vlastního přičinění, za všechny ty zlaté klece, platíte jejich ztrátou.

Jednou určitě.

Ne. Nikdy jsem nedbala na první dojem, vzhled, krásu. Pro mě jsou důležité jiné věci. V první řadě intelekt. Jestli mě něco překvapilo, tak to, že se mě na to všichni ptáte. Ptala byste se, kdyby mně bylo dvacet a jemu čtyřicet? Nad tím by se asi nikdo nepozastavil. Mně bude čtyřiatřicet a jsem, myslím, hotová osoba.

Razantní, strohý, přísný. Moc se mi to nelíbilo.

Cením si na něm smysl pro humor, inteligenci, pracovitost, dává mi pocit klidu.

No jéje. Kdybych se s ním nesmála, nemohla bych s ním být.

Nechci ovlivňovat, ani měnit.

Myslíte osobně? Ne.

Zatím ne, to je předčasné.

V Uherském Hradišti, od roku 1992. Narodila jsem se v Nitře, když mi byly tři, rodiče se rozvedli, vychovával mě druhý maminčin manžel. Mám o sedm let mladšího bratra.

Velmi ráda. Jenže to pořád ochutnávám, a když to je hotové, už mi to nechutná. Mám ráda všechny druhy masa a ryb.

Vděčný.

O věci, na kterých záleží, se dovedu poprat. Nekřičím ale, nezvyšuji hlas a nemám to ráda ani u druhých.

Tlumočník musí být při práci vždycky profesionál a zachovat si odstup.

Ano, je to klient. Sedíme třeba při obědě s velvyslanci, jako tlumočník pochopitelně nikdy nejím. On anglicky rozumí velmi dobře, takže si nenechává tlumočit do češtiny, já si přesto zapisuji.

Jako jiní vrcholní politici včetně pana prezidenta, kterému jsem také tlumočila, má mluvit při určitých příležitostech z protokolárních důvodů česky. Nebo chce získat čas, aby si promyslel odpovědi. To dělají i ti, kdo mluví cizím jazykem perfektně.

Vyhýbám se medicíně nebo farmacii, protože se v nich necítím natolik fundovaná, abych podala dobrý tlumočnický výkon.

V tom, co jsem už hodně dělala. Třeba právnickou angličtinu a ruštinu. Několik let jsem se dost věnovala i chemii. Učit se ale musím pořád.

To se nedá jednoznačně říct. Ruština je krásná v literatuře, není nic hezčího než číst Lermontova v originále. Francouzština zní nádherně v písních a šansonech. Moc se mi líbí i řečtina. A když někdo mluví dokonalou britskou angličtinou...

Jela jsem tam před lety pracovat jako delegátka jedné cestovní kanceláře. Tam jsem se to naučila.

V češtině. Jako Slovenka v ní stále mám určité mezery. Hlavně výrazy, které se už dneska nepoužívají. Když jsem unavená nebo pod tlakem, ujede mi nějaká koncovka.

Asi ne pořád. Tlumočník je nástroj a já bych přece jenom chtěla něco po sobě zanechat.

Uvažuji o jednom projektu, ale protože uvažuji ještě s někým, nemohu vám to zatím říct. V tuto chvíli ale chci dělat dál svoji práci.

Aby už ten humbuk kolem mě skončil. Abych se zase mohla soustředit na svou práci. Doufám, že až tohle všechno opadne, mnozí lidé snad přijdou na to, jaká Petra Kováčová opravdu je.