Odhalená páteř a vyrvaná žebra. Brutální vikinský rituál je anatomicky možný

Krvavý orel je způsob exekuce, během které se popravovanému zaživa rozřízne tělo na zádech tak, aby se odhalila páteř. Od ní se pak odříznou žebra a natočí se do stran, aby připomínala křídla. Následně se vyjmou plíce a položí se na žebra. Jak se „třepou“, připomínají let ptáka.

Tak o tom alespoň hovoří Sága Orkenyinga či Příběh o synech Ragnarových. Odkaz na podobnou popravu můžeme najít ale i v Sáze o Nornagestovi. Jiné zmínky než v ságách o této krvavé popravě nenajdeme a nebyly ani objeveny žádné důkazy, které by naznačovaly, že vikingové tento způsob popravy znali a že ho vykonávali.

Krvavý rituál je proto odborníky označován za pouhou legendu. Historici to přikládají nepřesnému překladu básní či snaze křesťanských autorů vykreslit pohanské seveřany jako divoké barbary. Připomeňme, že psané verze ság vznikaly kolem 12. století.

Skupina vědců (jmenovitě archeolog Luke John Murphy z Islandské univerzity, neurovědec Monte Gates a doktorka lékařských věd Heidi Fullerová z univerzity v Keele) nyní publikovali studii, ve které tvrdí, že způsob popravy je z anatomického hlediska možný a proveditelný prostředky, které byly vikingům známy.

„Vynechali jsme otázku, zda se to opravdu dělo, a místo toho se zaměřili na to, zda poprava vůbec mohla být takto provedena. A naše odpověď je jasné ano,“ uvedli autoři v článku pro server Conversation. Dodávají, že dosavadní bádání o krvavém orlu se neslo ve znamení studia středověkých textů a popisu tortury a výkladu slov ze ság.

„S využitím moderních poznatků anatomie a fyziologie a pečlivého přehodnocení devíti středověkých zpráv o rituálu jsme zjišťovali, jaký vliv měl krvavý orel na lidské tělo. Zjistili jsme, že samotný zákrok by byl obtížný, ale zdaleka ne nemožný, a to i s tehdejší technologií,“ uvedli autoři. K „jemnějším“ chirurgickým pracím by mohl být použit hrot vikinského kopí. Autoři dospěli k závěru, že tento způsob popravy z anatomického hlediska možný je, zcela jistě však oběť zemřela rychle.

Nejobtížnějším zákrokem by asi bylo oddělení žeber od obratlů. „Klouby mezi žebry a obratli jsou stabilizovány několika velmi silnými vazy a bylo by nemožné každý z nich přeříznout v rozumném čase, aby bylo možné rituál provést na živé osobě,“ uvádí se ve studii. Místo toho by bylo nutné žebra zlomit tupým úderem (třeba mečem). Při takovém postupu by ale zase zbylo málo žeber, ze kterých by šla vytvořit „křídla“.

V této fázi by však měl popravčí úplně jiný problém, tedy pokud by chtěl popravovaného udržet naživu, jak naznačují ságy. Docházelo by totiž k masivní ztrátě krve způsobené zejména přerušením mezižeberní tepny. Těžko si lze též představit, že by nedošlo k porušení samotné aorty.

V případě úspěšného oddělení žeber by došlo k úplnému kolapsu plic a oběť (pokud ještě nevykrvácela) by se zcela jistě udusila. „Přerušení tepen a nervového zásobení při zlomení žeber by navíc zcela vyřadilo hlavní skupiny dýchacích svalů. Rozložení žeber tak, aby vznikl ‚úplný‘ krvavý orel, by si vyžádalo odříznutí bránice od jejích úponů,“ dodávají autoři studie. Oběť by tu chvíli nebyla schopná se jakkoliv nadechnout, natož například křičet.

Třetí fáze krvavého rituálu pak zahrnuje samotné vyjmutí plic. „Ačkoli to z anatomického hlediska není nemožné, byly by s tím spojeny značné obtíže,“ uvádí studie. Nejspíš by muselo dojít k dalšímu zlomení žeber a došlo by k posunu hrudníku. V tu chvíli by zcela jistě muselo na této operaci pracovat více katů. Samotné plíce by pak musely být odděleny od zbytku těla.

„Pravděpodobné příčiny smrti by byly vykrvácení a udušení. Oboje by začalo v okamžiku, kdy by byla oběti poprvé do zad zabodnuta čepel,“ tvrdí autoři. Smrt by pak následovala spíše v řádu sekund než minut.

Pro autory je nicméně důležité, že samotný postup byl proveditelný, i když oběť zemřela už v prvních fázích popravy. S temnou nadsázkou dodávají, že zbytek by nebyl pro „člověka uvyklého řeznickým pracím se zvířaty“ už žádný problém.

Popravu potom zasazují do náležitého sociokulturního prostředí. Zohavování popravovaných mrtvol pachatelů, kteří se provinili obzvlášť zavrženíhodným zločinem, nebylo nic zvláštního ani v křesťanském středověku a znali ho i vikingové. Jako příklad dávají nalezenou kostru vikinské ženy v Birce, která byla v 10. století sťata a její hlava následně zastrčena mezi paži a trup.

Krvavý orel je i podle legend trestem vyhrazeným pro ty nejtěžší zločiny či těm nejnenáviděnějším nepřátelům. Rituální popravy jsou i ve vikinské kultuře způsobem, jak získat ztracenou čest.

„V rozporu s ustáleným povědomím proto tvrdíme, že krvavý orel mohl být součástí vikinské doby. Bylo to fyzicky možné, odpovídalo to širším společenským zvyklostem týkajících se poprav a zacházení s mrtvolami a odráželo to kulturní posedlost demonstrovat svou čest a prestiž,“ dochází k závěru autoři studie.

Dodávají, že neobvykle okázalá brutalita navíc zajistila, že se historka o popravě dál šířila mezi lidmi, kteří si krvavý příběh rádi vyposlechli se všemi detaily. Zda je krvavý orel jen fantazií, či nikoliv, se už asi nikdy nedozvíme. Jisté ale je, že člověk dokázal během celé své historie vymýšlet řadu rafinovaných způsobů, jak jinému přivodit utrpení.