Ochrnutý Muž roku Martin Zach: Do dvou let se postavím na nohy

I po sedmihodinové operaci zůstal pětadvacetiletý student tělovýchovné fakulty a závodní lyžař ochrnutý na celé tělo. Martin ale bojuje. Už rozhýbal ruce a věří, že se brzy postaví i na nohy. Právu poskytl exkluzivní rozhovor v rehabilitačním centru v Kladrubech, kde tráví již dva měsíce.

Je pravda, že mi lékaři po operaci v nemocnici v Hradci Králové na rovinu řekli, že se mám v podstatě smířit s tím, že budu hýbat jen hlavou a skončím jako ležák. Asi budou překvapeni, až mě uvidí. Rukama už hýbu a věřím, že se jednou postavím i na nohy.

Hlavní pokrok je u rukou a v celkovém posílení trupu. Tam jde vývoj proti prognózám rychle dopředu. Cvičím, snažím se na sobě pracovat. Musí to jít. Necítím tělo a nedokážu se pohnout od prsou dolů. Fungují mi ramena, bicepsy, tricepsy, předloktí jakž takž, pravačku mám slabší. Jsem ve stadiu zpevnění trupu, abych měl lepší posed a mohl makat na dalších věcech.

V uvozovkách s úsměvem. Nikdy jsem neměl žádnou depresi, opravdu. Nepřipustil jsem si, že budu ležák.

Vážně ne. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Byl jsem šťastnej, že žiju. Setkal jsem se s tím, že jsou lidé odevzdaní a zoufalí. Já jsem už v Motole potkal super kluka Pavla, se kterým jsem i tady v Kladrubech na pokoji. Pavel se zranil o měsíc dřív než já. Také skákal do vody a lékaři mu stejně jako mně předpovídali, že bude zcela ochrnutý. A také už hýbe rukama. Perfektně se doplňujeme, máme stejný smysl pro humor, špičkujeme se a navzájem si pomáháme. Psychicky se vzájemně hodně držíme nad vodou.

Pro ty to bylo opravdu strašně těžké. Chodili za mnou a snažili se na sobě nedat nic znát. Nebylo to jednoduchý. Táta nejedl, ze stresu hrozně zhubnul. Podepsalo se to na nich, mrzí mě to.

Nelituju ničeho, absolutně ne. Beru to jako zkoušku, která, doufejme, dobře dopadne. Nikdy jsem si nedokázal představit, že se mi něco takového může stát. Svým stylem života jsem k tomu ale vlastně i směřoval. Adrenalin jsem vyhledával.

"Ráno v sedm máme budíček. Pro mě, spáče, to je docela hustý. Zachraňuju to pak o víkendech doma u našich. To mě z postele před dvanáctou nedostanou (smích). V Kladrubech už od půl deváté začínají různá cvičení, nácviky soběstačnosti, úchopy, posilovna, plavání… Vlastně kromě oběda a pauzičky na kafe, kterou jsme si s Pavlem už zařídili, to je do čtyř odpoledne docela makačka. Také chodím do tkalcovské dílny. Je ze mě taková švadlenka.

No jasně. Zní to komicky, ale je to tak. Moc mě to nebaví, ale prý je to dobré na úchopy, tak to dělám. Tkám šály. První jsem utkal za necelý měsíc a jako dárek ji po vánočních svátcích dostala maminka. Do Štědrého dne jsem to bohužel nestihl.

No jasně. Večírek už tady v Kladrubech taky byl. Každý týden v pondělí a ve středu jsou tady tanečky, hraje nám živá hudba a blbneme v kinosále. To byste koukali, jak se dá tancovat na vozíku (smích). Vyzkoušel jsem to i s mamkou. Venku jsem pařit ještě nebyl. Mám přislíbený večírek od kamarádů, až budu doma ve Vrchlabí. Ještě jsem se tam ale nedostal, o víkendech jezdíme s našima na chatu.

"Chtěl bych do dalších rehabilitačních center. Určitě rok plánuju strávit cvičením a věřím, že tak za dva roky vstanu z vozíku."

Je pravda, že v tuto chvíli od prsou dolů necítím tělo. Ale jak jsem se dozvěděl, cit nesouvisí s pohybem. Můžu chodit a nemusím nohy cítit! Potkal jsem v Motole kluka, který necítil levou nohu, mohli jste mu do nohy klidně píchnout špendlíkem a ani to s ním nehnulo. Ale chodil. Doktoři jsou skeptičtí, ale já věřím, že chodit budu. Medicína postupuje hrozně rychle.

To vůbec, sám se o sebe nepostarám. Neposadím se z lehu, z vozíčku se zatím také nepřesunu sám. Neuvařím. Úchop nemám v pořádku. Chce to čas. Teď jsem závislý na cizí pomoci. Učím se samostatnosti. Prý jsem na dobré cestě, ale ještě musím víc posílit ruce.

Jistě. Už mi chystají můj původní pokojíček. Museli jsme ho lehce upravit, aby tam bylo víc místa. Mám nově vymalováno. Dům je naštěstí bezbariérový.

Tuším, že dva se ozvali. Nereagoval jsem na to. Alternativní metody nevyhledávám. Byly mi nabídnuty zázračné prášky. Tomu se ale věřit nedá.

Přítelkyni nemám, navštěvují mě tady kamarádky. Znají mě samozřejmě z dřívějška jinak a je jim to líto. Ale život jde dál. Musím říct, že se ke mně nikdo z přátel neotočil zády, všichni se po zranění ozvali a jezdí za mnou.

Školu mám zatím na rok přerušenou a pak se uvidí. Mám před sebou poslední ročník, chci se stoprocentně vrátit a školu dodělat.

Sport mi schází, to je jasný. Nejradši bych byl samozřejmě ve Špindlerově mlýně na sjezdovce, ale co se dá dělat. Před Silvestrem jsem s našima ve Špindlu byl. Máme tam zázemí, byli tam kamarádi sjezdaři. Tam je mi dobře.

Chtěl bych začít dělat charitu. Když už jsem se takhle hloupě proslavil, tak bych toho rád využil i pro jiné. Znal jsem v podstatě sport. Teď se na život koukám trošku jinak, otevřely se jiné možnosti. Chtěl bych se angažovat v pomoci vozíčkářům. A rád bych se vrátil do modelingu, zatím jsem si ho moc neužil. Alespoň na chvíli. Ale uvidíme. To je ještě na dlouho.

To je pravda. Dostal jsem nabídku ze seriálu Ulice. Je to ale všechno v jednání. Uvidíme, nechci nic zakřiknout.