Článek
Nejenže tomu neodpovídá její sladký výraz ve tváři a časté mrkání víčky s dlouhými řasami, ale také poněkud prostoduché názory. Navíc většinu odpovědí pečlivě rozmýšlí, aby vyzněly co nejpozitivněji. Než vysloví některé věty, prokládá je pauzami. Na to má jednoduchou výmluvu. Tvrdí, že občas slova předbíhají její myšlenky. "Tohle spojení se snažím koordinovat a dát do jedné roviny. Chci říkat opravdu to, co si myslím, a chci se na to soustředit," vysvětluje Nicol, která si "útěkem" do Ameriky udělala pověst moderátorky, jež nechala ve štychu své kolegy. Přesto stále mluví o tom, jak je spolehlivá a nechce lidem podrážet nohy. "Ráda večer usínám s pocitem, že jsem nikomu za ten den neublížila. I když třeba problémy jsou, jdou řešit pozitivní cestou, a ne tak, že ty kolem sebe srážíte. A nechci komukoli provést něco, co by se mi potom vrátilo. Jsem v tomhle totiž pověrčivá a řídím se pořekadlem: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."
Mluvíte o férovosti a spolehlivosti. Jak potom vysvětlíte váš náhlý úprk z Novy? Druhý den jste nepřišla do práce. I služební telefon jste poslala poštou...
Kdybyste byla v mé kůži a zažila to co já, bylo by vám to jasné. Navíc to bylo trochu jinak. Skončila jsem službu a měla jsem týden volna. V té době jsem navštívila lékaře a poslala poštou výpověď. Jenže se někde zatoulala. Takže to nebylo ze dne na den.
Takže si nemyslíte, že jste své kolegy podrazila?
Mě by zajímalo, proč se někdo nezeptá těch ostatních, jestli náhodou oni nepodrazili mně. Všichni akorát říkají, že jenom já jsem ta neférová.
Tak to řekněte vy. Proč ten důvod stále tak úzkostlivě tajíte?
Důvod pro můj odchod byl dost silný. Člověk, když se takhle rozhodne, asi dobře ví, proč to dělá, nemyslíte? Možná byste tuhle situaci chápala trochu jinak, kdybyste ty lidi a okolnosti znala. Je těžké vám to vysvětlovat. Ale já si myslím, že někteří bývalí kolegové moc dobře vědí, proč jsem odešla. Jen mě mrzí, že stále tvrdí opak.
Vaší zatvrzelostí jste ale dala hlavně bulváru prostor ke spekulacím. A jak jste si mohla všimnout, moc pozitivně jste z toho nevyšla...
Vím, že ze mně dělají naivku. I když můj pohled na svět vždycky takový trochu byl, teď už jsem trochu dospěla a vidím všechno jinak. Špetka naivity ale pořád ve mně zůstala. Věřím, že dobro zvítězí nad zlem, jako je tomu v pohádkách. Možná to zní v dnešní době divně, ale myslím, že není špatné to v sobě mít. Protože potom se nestanete obrazem zla, máte stále chuť do života a touhu bojovat za správnou věc. Žiju si svým životem. A zaráží mě, proč se lidé starají o soukromé záležitosti těch druhých, když jim přitom život ubíhá před očima. A já nechci, aby mi taky utíkal.
S jakými pocity jste se po půl roce stráveném ve Státech vracela do Česka?
Se zvláštními. V podstatě jsem ty negativní reakce dostávala po menších dávkách. Rodiče věděli, že jsem daleko, a nechtěli, abych se zbytečně nervovala. Takže mě toho šetřili. Až když jsem pak viděla, jak všechno probíhalo, jaké byly kampaně... Překvapilo mě to. Vůbec jsem netušila, že někdy něco takového vznikne. Odjížděla jsem s pocity, že mi bylo všechno líto, a nevěděla jsem, co bude dál. Když se člověk v sedmadvaceti letech rozhodne rapidně změnit svůj život a odejít z místa, které je sledované, zajímají vás důležitější věci. A tyhle důsledky jsem nepředvídala.
Neříkejte, že jste to netušila. Vždyť jste pět let dělala v televizi a máte zkušenosti s novináři. Přece jste musela vědět, co jako mediálně známá osoba rozpoutáte, když odejdete bez jediného vysvětlení.
Tak samozřejmě... Ale brala jsem to spíše tak, že z Novy odešla spousta lidí a nikdy se nic takového nedělo. I když je pravda, že místo opustili jinou formou, za jiných okolností a podmínek (smích). Ale říkala jsem si: Tak odešla, bude k tomu nějaké vyjádření a tím to zhasne. Asi jsem si nepřipadala tak důležitá, protože mi to nikdo předtím nedal najevo. Spíše mi bylo naznačováno, že lidi o mě nemají tak velký zájem. A že tu jsou jiní, mnohem lepší.
Přesto jste se na televizní obrazovky vrátila, i když jen jako reportérka v reklamě na T-Mobile, které je teď ovšem všude plno. Nemáte strach z toho, že za chvilku polezete lidem na nervy?
Máte pravdu, že lidé si většinou říkají: Čeho je moc, toho je příliš, a co bylo příjemné, se stává otravným. Samozřejmě takové riziko tu je. Ale myslím si, že člověk, který vás měl rád, vás bude brát za každé situace. A kdo ne, tak ani kdybyste mu přinesla prase na zlatém podnose, to nezměníte. Pro tuhle kampaň jsem se rozhodla sama a budu velmi spokojená, když lidi přejdou na tarify, které jim reklama doporučuje. Ale určitě bych se nechtěla nikomu zprotivit. Teď to je možná určitý nával, ale když to srovnáte s jinými reklamami, ty taky bombardují. Ale tím, že lidi, které v nich vystupují, neznáte, přijde vám to možná přirozenější.
Co říkáte tomu, že Nova reklamu - údajně kvůli vám zpočátku odmítla?
Dodnes nechci věřit, že by ze strany Novy vládla taková ješitnost. Jenom proto, že jsem odešla, mě tím pádem chtějí odepsat a házet klacky pod nohy. Nebyla jsem u toho, proto netuším, co se stalo. Ale že Nova měla určité zpoždění, jsem zaznamenala. I to, že se tím zabývala Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, což mi bylo trochu divné. Ale znovu opakuju, nechce se mi tomu věřit.
V tisku se objevily zprávy o tom, že byste se na Novu, pokud by to šlo, klidně vrátila. Nebylo by vám to trapné?
To mi přijde komické. Proč bych jinak odcházela? Bylo by logické odněkud utéct a potom se tam chtít vrátit? To bych asi musela být blázen. Já nikdy svých rozhodnutí nelituju.
Takže co vlastně teď děláte?
Jsem spíše na volné noze. Není to špatné, když nejste nikde vázána. Můžete si dělat, co chcete, nikdo vás neomezuje v tom, jaký máte mít účes, co máte nosit a jak se chovat. Samozřejmě jsem dostala i nějaké nabídky. Mezi těmi zajímavými je, že mě oslovili z rádia Hey. Říkám si, že by to nebylo špatné tam jít moderovat, protože by to bylo pro mě něco nového.
A co vaše kariéra zpěvačky?
To není žádný rozmar. Hudba pro mě hodně znamená a dává mi energii. Navíc jsem s muzikou spojená odmala. Sedm let jsem zpívala v dětském sboru, hrála jsem na flétnu, chodila na hudební nauku, dělala jsem balet a profesionální taneční školu. A jeden čas jsem se věnovala modelingu...
Co má modeling společného s hudbou?
Má na něj velký vliv. Protože každý návrhář musí pro model vybrat správnou muziku. Když se například budou předvádět svatební šaty, nejde k tomu pustit metal.
Takže když jste chodila po molu, působila na vás hudba tak, že jste si představovala, jak by z vás jednou mohla být zpěvačka?
To ne... (smích) Ale je pravda, že to byl jeden z mých dětských snů. Realita je ale potom trochu drsnější, takže jsem se věnovala něčemu jinému. Také jsem chtěla být právničkou, letuškou, hlasatelkou, baletkou, herečkou. Přání v životě je moc. Závidím těm, kteří mají už odmalička jasno.
Podle toho, co jste mi vyjmenovala, jste každou chvíli chtěla něco jiného. Teď už máte jasno?
Učím se ze života. Ale mám radost, že mi osud dal do cesty věci, ke kterým jsem odmala inklinovala. Už ve škole jsem moderovala různé akce, četla básničky a zpívala. Takže rozhodnutí natočit desku není rozmar. Když jsem byla v televizi, tak to nešlo. Ani by to, myslím, nebylo správné. V jeden den sdělovat celému národu, že se na silnici stala nehoda, při které zahynuli tři lidé, a druhý den vylézt na pódium jako zpěvačka? To se nehodí. Snažila jsem se dělat všechno pro to, abych byla dobrá, a nic víc mě nezajímalo. Z toho důvodu jsem ani moc nemoderovala společenské akce, protože mi přišlo důležité, aby lidi věděli, že to s nimi myslím vážně.
Nemyslíte, že to příliš prožíváte?
Možná jo, jsem takový člověk a nestydím se za to. Když naši kluci získali v Naganu zlato, brečela jsem. Zrovna tak, když jakýkoli sportovec dosáhne úspěchu. I moje babička mi říkala, že nesmím všechno prožívat, nebo se z toho zblázním. Ale když se vrátím k tomu zpívání. Za větší rozmar bych považovala, kdybych se za pár miliónů svlékla pro nějaký pornočasopis. To jsem neudělala, i když ta nabídka byla. Z reklamy nemůžu doživotně vyjít, takže to se zpěvem chci zkusit, když tu šanci mám. Jakmile ucítím, že to není ono, nechám toho. Nechci jenom sedět v rohu na zadku a čekat, až mě někdo vyzve a já s dovolením půjdu. Taková jsem byla dřív. Prostě jsem si venku trochu nabrousila lokty. Musím být drsnější, ale nevím, jestli se mi to povede.
Drsnější? S vaším přístupem?
Nemyslete si, když mě někdo naštve, umím se k tomu postavit způsobem, který se pak mnoha lidem nelíbí. Ale vždycky na úrovni. Nikdy bych se nechtěla snížit k tomu, že bych někomu dělala naschvály. Život je boj, ale o tom to je. Aspoň to není nuda. Pro mě jsou v životě daleko vyšší hodnoty.
Například?
Lidský život sám o sobě. Protože to je ten nejcennější dar. Já jsem se smrtí vyrovnaná, vím, že někdy přijde. S tím by měl být smířený každý, protože nás to čeká všechny.
Nezačínáte o smrti přemýšlet příliš brzy?
Možná to je tím, že jako malá jsem se s ní často setkala. Pět let jsem viděla v bolestech trpět svoji babičku a byla jsem s ní, když umřela. Pak mi nečekaně zemřel po nemoci dědeček, ke kterému jsem byla dost vázaná. Nakonec jsem sama před pár lety byla na pokraji života a smrti. Prodělala jsem náročnou několikahodinovou operaci střev. Z nemocnice jsem odcházela s necelými čtyřiceti kily. Učila jsem se znovu pomalu chodit, jíst. Když tohle prožijete... Ale teď začínám přemýšlet o novém životě.
A máte alespoň k tomu nějakého přítele?
(Smích.) Chlapi jsou zlobiví, otravujou nám život, dělají nám naschvály. Jsou sice určité chvíle, kdy člověk vzplane, ale měl by spíše vítězit rozum nad city.
Abyste nevybírala tak dlouho, až, jak se říká, nakonec přeberete.
Já nevybírám. Věřím na osud, ten máme každý daný. My si můžeme akorát zvolit, jestli půjdeme doprava, doleva nebo přímo. Vždycky ale dorazíme k jednomu cíli. Myslím si, že ten správný muž si mě najde sám. I když mi moje kamarádky často říkají: Jestli čekáš, že nějaký chlap přijde a najde si tě, tak na to, holka, zapomeň, protože ty musíš dojít za ním. Asi mají pravdu, že v tomhle se role už dávno vyměnily. Viděla jsem to i v Americe, kde jsem byla svědkem, jak ženská seděla na baru a balila chlapa na to, že se právě rozvedla, má obrovský barák, se kterým si neví rady, před ním jaguára a z druhé strany jachtu. Který muž by se na to nechytil? Já jsem ale v tomhle zatím měkká.
Kdy přitvrdíte?
To je těžké. Byla jsem vychovávaná tak, že ženská by se neměla prodávat. Dobývat srdce by měl chlap. Pro mě to je strašné, asi bych potřebovala ostré lokty i v tomhle, že si vyberu muže a řeknu si: Jo, tak toho za každou cenu chci. Možná, až potkám toho pravého, nebudu se ohlížet ani doprava, ani doleva.