Nepravděpodobné přátelství hrošíka a želvy před dvaceti lety dojalo rozbolavělý svět

Zatímco některé asijské země počítaly na přelomu roků 2004 a 2005 své oběti na tisíce až desetitisíce, situace v africké Keni, vzdálené nějakých sedm tisíc kilometrů od epicentra zemětřesení, byla vskutku diametrálně odlišná. Tsunami udeřila v době přílivu, ale šlo o maximálně třímetrové vlny, které zasahovaly nízké desítky metrů do vnitrozemí.

Velká vzdálenost od místa zemětřesení, ochrana velké části pobřeží korálovými útesy a relativní dostatek času na přípravy vyústily dohromady v to, že Keňa má oficiálně jednu jedinou oběť tsunami, která udeřila před 20 lety.

Když tedy Asie sčítala mrtvé a nedozírné škody na majetku, Keňa žila jiným, výrazně pozitivnějším příběhem. Velkými vlnami rozvodněná řeka Sabaki oddělila mládě hrocha od stáda. Jen díky usilovné snaze mnoha osob se jej povedlo zachránit a dostat do bezpečí. Hrošík dostal jméno Owen po jednom ze svých zachránců a byl převezen do ekoparku na okraji pobřežního města Mombasa, Haller Parku.

Mladý hrošík byl z čerstvého zážitku evidentně traumatizovaný a ošetřovatele odmítal pustit do své blízkosti. Pak však spatřil více než stoletou želvu obrovskou jménem Mzee a jeho chování se změnilo. Nejprve se za želvou schovával před ošetřovateli a samec Mzee (svahilsky Moudrý starý muž) jej ve své blízkosti příliš nechtěl. Jenže mladý hroch se od želvy odmítal vzdálit.

Netrvalo dlouho a Mzee se naučil Owena tolerovat a stali se přáteli. Owen svého staršího parťáka všude následoval jako pejsek a nakonec se společně stravovali, koupali i spali. Podle ošetřovatelů si dvojice vyvinula způsob vzájemné komunikace.

Když chtěl Mzee někam jít, jemně zatahal tlamou Owena za ocas a ten záhy začal postupovat podobně. Navíc se začali vzájemně bránit. Úchvatná exkurze do nepravděpodobných zákoutí zvířecího světa. V roce 2006 pak vyšla dětská kniha, která celý příběh dojemně převyprávěla.

Roku 2007 bylo navzdory popularitě páru u návštěvníků parku rozhodnuto o tom, že by se měl Owen začít přátelit více s dalšími hrochy. Jeho vztah s Mzee totiž vyústil v to, že se choval více a více jako želva obrovská, což nebylo ideální pro vývoj zvířete.

Bohužel, samička Cleo, která byla vybrána jako jeho nový parťák, byla příliš divoká na to, aby mohla žít ve výběhu se želvami, a tak museli být Owen a Mzee odděleni. Jinak by vážně hrozilo, že nějaká ze želv dojde k úhoně.

„Chcete je vidět? Tak pojďte, snad budeme mít štěstí,“ říká mi zdejší průvodkyně. A skutečně, najít Mzee nebylo nikterak složité. Rozeznat želvy mezi sebou však vyžadovalo to, aby se průvodkyně pořádně podívala na nějaký znak na krunýři, než mi mohla potvrdit, že přede mnou skutečně stojí Mzee.

S Owenem to je značně složitější. Jeho výběh je totiž rozměrnější a v průběhu dne, když nebývá krmení a je teplo, je hroch méně aktivní a obvykle odpočívá někde ve vodě. Průvodkyně mi zhruba po 15 minutách naznačuje, že štěstí mít nebudeme. Čas na návrat jiný den ale nemám a myšlenka na to, že bych neměl mít aktuální snímky Owena, se mi ani trochu nelíbí.

Když jemně naznačím, že neúspěch není alternativou, zastaví průvodkyně jednoho z procházejících ošetřovatelů, který s pohledem na rozměrný objektiv s úsměvem pokýve hlavou a u zídky výběhu začne vyluzovat podivný zvuk. Asi po čtyřech minutách se Owen skutečně vynoří z vody a tázavým pohledem zjišťuje, zda jej snad dnes čeká krmení v netypickou dobu.

Ošetřovatel si schovává do kapsy univerzální pětidolarový dík a já začínám cvakat jako o život. Už to vskutku není ten drobný vystrašený hrošík, který před 20 lety přežil pouze souhrou okolností. I tak je ale Owen stále živoucí připomínkou toho, jak zatím největší přírodní katastrofa 21. století před 20 lety na krátkou dobu semkla velkou část světa.