Článek
„V mém těle není jediná sebevražedná buňka, jediná, která by chtěla zemřít,“ popsala magazínu People. „Chci žít. Přála bych si, aby existoval lék na mou nemoc, ale žádný není,“ dodala.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Brittany mluví o čtvrtém stadiu glioblastomu, zhoubného nádoru na mozku. První problémy jí začaly krátce po svatbě – bolesti hlavy, záchvaty slabosti. Letos v lednu se dozvěděla, že je to rakovina. Lékaři jí pak při operaci odstranili část spánkového laloku a nádor už dál růst neměl. Nikdo neříkal, že má vyhráno, ale předpovídali jí dalších alespoň deset let života.
V dubnu vyšetření potvrdila, že se nádor vrátil a byl ještě větší než ten původní. Výhled: maximálně šest měsíců života provázených stále většími bolestmi.
„Glioblastom mě zabíjí a nemám nad tím žádnou kontrolu. Řešila jsem s řadou odborníků, jak vypadá takovéto umírání, a je to strašný, strašný způsob smrti,“ vysvětlila.
Neexistuje žádná léčba, která by zachránila můj život. Jen by zničila tu část života, která mi zbývá
Lékaři navrhli ozařování celého mozku: „Četla jsem o vedlejších účincích: přišla bych o vlasy. Pokožka na hlavě by byla pokrytá popáleninami prvního stupně. Můj život, jak ho znám, by byl pryč,“ napsala v komentáři pro CNN.
Brittany zvažovala i péči ve speciálním hospicu v kalifornském San Francisku, kde žila. Vyhlídky na zvyšující se dávky přípravků proti bolesti, možná ztráta schopnosti mluvit i ovládat vlastní tělo a možné měsíce utrpení ale vedly k jinému rozhodnutí – pro dobrovolný odchod ze světa.
„Neexistuje žádná léčba, která by zachránila můj život. Doporučená léčba by jen zničila tu část života, která mi ještě zbývá... Možnost vybrat si důstojný konec je méně děsivá,“ vysvětlila.
Brittany Maynardová na svatební fotce s manželem Danem Diazem
Protože Kalifornie asistovanou sebevraždu nedovoluje, s celou rodinou se odstěhovali do Oregonu, kde jsou zákony jiné. Na předpis tam získala lék, který jí umožní život ukončit. Přípravek stále nosí v peněžence a datum má přesně stanovené – 1. listopadu. Chce ještě 26. října oslavit manželovy narozeniny a první den následujícího měsíce hodlá zemřít doma v Portlandu obklopená rodinou.
„Chci zemřít za podmínek, které si sama vyberu. Neradila bych nikomu jinému, jestli si má vybrat důstojnou smrt, nebo ne. Ptám se ale: Kdo má právo mi říkat, že si nezasloužím takovou volbu? Že si zasloužím trpět týdny nebo měsíce v obrovských fyzických i psychických bolestech?“
Její příběh by bez ohledu na svou tragičnost mohl být dalším ze 752 případů, kdy se v Oregonu v letech 1997 až 2013 nevyléčitelně nemocní rozhodli skončit život pomocí potřebných léků.
Brittany ale svými veřejnými vystoupeními spojenými s velkou podporou rodiny znovu rozvířila debatu o asistované sebevraždě napříč USA. Podobné zákony, jaké platí v Oregonu, mají také v Montaně, Novém Mexiku, Vermontu a Washingtonu.
Brittany Maynardová s manželem na archivním snímku
Poslední týdny svého života Brittany využívá k pomoci dalším lidem se stejným osudem. Založila kvůli tomu vlastní fond a internetové stránky. Mají pomoci vybojovat právo na důstojnou smrt i ve zbývajících amerických státech.
Brittany říká, že rozhodnutí dobrovolně zemřít nebylo vůbec jednoduché pro ni ani pro její rodinu: „Míra sebeobětování a změn, kterými musela moje rodina projít, abych získala legální možnost zemřít důstojně, byla obrovská. Existuje ale mnoho Američanů, kteří nemají čas, možnosti nebo peníze (na stejný postup), a to není správné, není to fér.“
Odpůrci asistované sebevraždy zdůrazňují etické a náboženské důvody. Často se také objevují obavy z možného zneužívání zákonů, které by to dovolovaly, například u pacientů trpících depresemi. Loňský průzkum zveřejněný prestižním lékařským časopisem New England Journal of Medicine navíc ukázal, že 67 procent zdravotnických odborníků ve Spojených státech je proti asistované sebevraždě.
Manžel Brittany Dan Diaz (42) ale zmiňuje slovo „útěcha”, pokud jeho žena takovou možnost má: „Důstojná smrt umožňuje lidem, kteří jsou ve složité situaci a čelí spoustě utrpení, že se mohou rozhodnout, že čeho je moc, toho je příliš.“