Článek
Prototyp stroje Horten Ho 229 zažil svůj první úspěšný testovací let jen několik dní před Vánocemi roku 1944. V těchto měsících však utíkal Němcům čas dvojnásobně rychle, a tak se tento bombardér nikdy nedočkal výroby ve velkém. Než totiž stačili konstruktéři design tohoto stroje zcela zdokonalit, bylo vyrobeno jen tolik exemplářů, že by je bylo možné spočítat na prstech.
Nyní se však konstruktéři ujali opravdu ojedinělé práce a podle technických plánů z tehdejší doby se jim podařilo tajemný bombardér zrekonstruovat. Stroj sestavili pouze z materiálů dostupných ve čtyřicátých letech dvacátého století a vytvořili přesnou repliku v životní velikosti. Letu schopná není, na pohled je však tvarově nerozeznatelná. Celý výzkum monitoroval kanál National Geographic, který připravuje o těchto mocných letounech podrobný dokument.
Větší dolet, větší rychlost
Stroj Horten Ho 229 měl daleko větší dolet a letovou rychlost než všechna letadla, která v té době existovala. Již tehdy stroj používal technologii pro utajení před radary podobnou té, kterou v dnešní době využívají americké bombardéry B-2. Není tajemstvím, že co se týče technologického pokroku, tak byli Němci o několik let před USA, SSSR i vůdčími evropskými státy, ať už šlo o tanky, nebo rakety V-2.
Nacisté vždy dbali na vývoj moderních válečných technologií, od roku 1943 však na různých zázračných zbraních zcela lpěli. Správně totiž cítili, že se průběh války otáčí v jejich neprospěch. A když šlo přímo o otázku bombardérů, tak ty nacistické byly v porovnání s rychlostí a manévrovacími schopnostmi spojeneckých stíhaček Spitfire doslova bezmocné.
Göringovy extrémní nároky prý splňoval
V roce 1943 přišel velitel německého válečného letectva Luftwaffe Herman Göring k technikům s výzvou, aby vyvinuli bombardér, který by splňoval jeho požadavky "1000, 1000, 1000" - nosnost 1000 kilogramů, dolet nejméně 1000 kilometrů a rychlost aspoň 1000 kilometrů za hodinu. V ten moment nadešla chvíle bratrů Hortenových Reimara a Waltera.
Reimar a Walter Hortenovi se zabývali výrobou letadla se speciálními atributy už dlouhá léta, stroj připomínající létající křídlo by podle nich Göringovy požadavky splnil zcela bez potíží. Střed a základ celého stroje byl vyroben ze svařených ocelových trubek a byl navržen tak, aby ho mohl pohánět motor BMW 003.
Inovativní plášť zajišťující neviditelnost
Hlavní inovací Reimara Hortena byl však nápad potáhnout povrch stroje směsí uhelného prachu a extrapojivého lepidla. To by podle něj zapříčinilo, že by letadlo absorbovalo elektromagnetické vlny spojeneckých radarů. Doufal, že speciální povrch v kombinaci s atypickým tvarem letadla vytvoří letoun, který radary nezaznamenají.
Až do dnešní doby vědci stále pochybovali o tom, že by Horten opravdu mohl fungovat jako tzv. neviditelný letoun. Ale s nákresy letounu, které měli technici k dispozici, a s posledním dochovaným kusem letounu sestavila společnost Northrop-Grumman repliku v životní velikosti, která předčila očekávaní mnohých expertů.
Expert: mohly mít dopad na válku
Nově postavená replika, která však není schopna letu, stála v přepočtu více než 4,6 miliónu korun. Technikům pak výstavba stroje zabrala zhruba 2500 hodin práce. Stroj by zřejmě nebyl pro tehdejší radary zcela neviditelný, ale byl by dostatečně nenápadný a rychlý pro to, aby udeřil v Londýně, aniž by stihly spojencké Spitfiry zareagovat.
"Pokud by měli Němci čas vytvořit takové letouny, mohlo to mít na válku dopad," uvedl expert na letectví z Imperial War Museum v Duxfordu Peter Murton pro deník Daily Mail.