Na Novém Zélandu se snaží vyhubit všechny krysy a potkany

Nový Zéland je známý svou výjimečnou faunou. Od prastarého superkontinentu se oddělil před 85 miliony let, tudíž dlouho před vzestupem savců. I proto se v tomto teritoriu daří exkluzivním druhům ptáků.

Během 20. století byli nejvýraznějšími škůdci velcí býložravci, jako jsou kozy a jeleni. Od přelomu století se však skrz záběry z infračervených kamer ukázalo, jak moc ptákům škodí i krysy, potkani a další menší savci. V té době se předpokládalo, že Nový Zéland ztrácí až dvacet šest milionů ptáků ročně.

Právě výše zmíněné druhy zavlekl na Nový Zéland člověk. První druh krys už kolem roku 1300, zbytek v 19. století. Proto na tyto druhy zdejší ekosystém není připravený a jsou jednou z hlavních příčin vymírání kiviů, kakapů, keů a dalších ptáků i menších živočichů.

V roce 2016 vláda určila tři nejškodlivější druhy predátorů určených k vymýcení. Jsou jimi krysy a potkani, lasicovité druhy, především tedy lasice a fretky. Za účelem splnění cíle byla založena organizace Predator Free 2050 Limited.

Nejambicióznějším se stal projekt Predator Free v hlavním městě Wellington. 36členný tým dodal krysařům antikoagulační jed, který je mnohem účinnější než pasti a aplikaci GPS na vzájemnou lokalizaci.

Zároveň také ulovená zvířata pitvají, aby vědci zjistili, zda jich v dané lokalitě mohlo být více.

Miramar, předměstí Wellingtonu, se postavil do čela ofenzivy proti škůdcům. Nyní jsou potkani a krysy na Miramarském poloostrově vzácností a mnoho ptáků se do svého původního teritoria vrátilo.

Například Tui zpěvný, který je pro lokalitu charakteristický a nachází se jen na Novém Zélandu, se do oblasti navrátil i přes to, že se v ní v roce 1990 nacházelo pouze několik párů.

Na Novém Zélandu jsou nyní také desítky oplocených chráněných území. Jedním z největších je Brook v Nelsonu na Jižním ostrově, nebo Zealandia přímo u Wellingtonu.

V Brooku byl plot postaven v roce 2016 a do roka již byla oblast s rozlohou téměř 700 hektarů očištěna od škůdců. Nyní je úkolem zajistit, aby se žádný dovnitř nedostal.

„Pokud se uprostřed noci spustí alarm, jeden z nás vstane a zkontroluje to,“ sdělil BBC o varovném systému Nick Robson, provozní manažer Brooku. Jako detekční nástroj se často používají i psi.

„Může se stát, že pes krysu nebo potkana dokáže detekovat, zatímco naše zařízení ne,“ vysvětlil Robson.

Silná ochrana před škůdci je velmi důležitá u ostrovů v blízkosti pobřeží. Například potkani dokážou přeplavat klidně i 800 metrů. Proto reinvaze hrozí i u ostrovů, kde se aktuálně predátoři nenachází.

Veřejnost tento boj za ptáky podporuje. Například na Stewartově ostrově jsou školákům rozdávány pasti a dostávají různé ceny za počet ulovených potkanů, a dokonce například i za největší ulovený chrup hlodavců.

Aktivitě se údajně v letech 2020–21 věnovalo 261 lidí z celkových 440 obyvatelů ostrova. Kočky musí být kastrovány a opatřeny mikročipem.

O celém projektu odstranění škůdců se vedou mnohé debaty. Například James Lynch, zakladatel výše zmíněné Zealandie má výhrady z důvodu praktičnosti a hospodárnosti.

Vyjádřil se, že většina ptáků absolutní vyhlazení predátorů nepotřebuje a že by bylo vhodnější zaměřit se na lesy kolem přírodních rezervací, odkud ptáci mohou uletět.

Ochranář přírody Wayne Lonklater situaci přirovnává k evangelickému zápalu, protože dle něj dochází k démonizaci druhů, ze kterých si děláme nepřítele a následně je zabíjíme.

„Shromáždili jsme obrovské zdroje a lidskou vášeň a provedli jsme obrovskou krutost. Jak jsme mohli být tak bezstarostní k utrpení?“ dodal a doporučuje, aby si každá komunita určovala své cíle v oblasti biologické rozmanitosti sama.

Biolog James Russell, který se účastnil iniciativy projektu, uvedl, že se Novozélenďané kolektivně dohodli, že obětovat některé druhy pro záchranu jiných je správná věc.

Připouští, že zatím neví, jak práci finálně dokončit, ale zdůrazňuje, že v průběhu let dochází k mnoha obrovským technologickým pokrokům.