Mramorový obr slaví pět set let

Proroctví renesančního teoretika umění Giorgia Vasariho se ukázalo jako pravdivé. Socha je dodnes nejslavnějším symbolem kultury, umění i humanismu. A obrovi, jak sám Michelangelo svého Davida nazýval, ani pět set let neubralo nic na kráse a působnosti. 

Dějiny gigantické sochy začínají už v roce 1463, dvanáct let před Michelangelovým narozením. Tehdy se ti, kteří řídili stavbu florentského dómu, rozhodli, že zadají sochaři Agostinovi di Ducciovi jako zvláštní zakázku obrovitou sochu, která by stála v interiéru katedrály. Agostino s projektem pouze začal.

Po několika letech se práce ujal další sochař Antonio Rossellino, ale ani on se nedostal nijak daleko. A tak jen částečně opracovaný obrovitý kus carrarského mramoru zůstával ležet na staveništi u dómu a téměř čtyřicet let čekal na svého velkého tvůrce.

Až 2. července 1501 bylo znovu rozhodnuto, že se s Davidem už konečně něco udělá. Podle tehdejších záznamů byla figura jen "nedokonale opracována a jen velmi povrchně vytesána."

Šestadvacetiletý Michelangelo, který výzvu investorů přijal 16. srpna 1501, tedy nemusel nijak vymýšlet kompozici: David měl stát, v ruce držet prak a očima pozorovat Goliáše, kterého vzápětí zabije. Předchozí sochaři se však nedostali tak daleko, že by se Michelangelo musel nějak podřizovat jejich stylu. Naopak obr se stal výrazem jeho nejvlastnějšího sochařského projevu.

Na originalitě mladému sochaři velmi záleželo. Aby o jeho genialitě nevznikly žádné pochyby, zřejmě on sám inicioval legendu o tom, že kámen byl tak značně poškozen a už se pro plastiku vlastně nehodil. Michelangelo si však s obtížemi mistrně poradil a navzdory všem pochybovačům i z nevhodného bloku svého obra zdatně vytesal.

Tuto verzi přinesli jeho dvorní životopisci a zřejmě jim věty nadiktoval sám stárnoucí tvůrce. Kámen byl zřejmě opravdu trochu poškozen, ale nikoliv tak, že by se s ním nedalo nic dělat. Ve skutečnosti by si s ním poradil i méně zkušený tvůrce. 

Michelangelo na soše pracoval přímo tam, kde mnohatunový blok kamene přetrvával už téměř čtyřicet let - u florentského domu. Místo obezdil cihlovou zdí a přidal k tomu jednoduchou střechu. Vznikl tak jakýsi primitivní ateliér.

Michelangelo v něm nerušeně pracoval od začátku září 1501. Práce mu šla rychle od ruky. Na konci února 1502 byl obr již skoro z půlky hotov. Michelangelo neměl moc času - dílo mělo být slavnostně odhaleno 23. června 1503, tedy přesně v den sv. Jana Křtitele, který patřil k patronům Florencie. Zakázka se však ukázala náročnější, než se zdála. David byl zcela dokončen až někdy na začátku roku 1504.

Konkrétně víme, že téhož roku se 25. ledna sešlo velké shromáždění umělců, kteří měli rozhodnout o tom, na jakém místě ve Florencii bude David postaven. Diskuse se účastnili i malíři Boticelli, Perugino a Leonardo da Vinci. Někteří zde vyjádřili přesvědčení, že by socha měla být umístěna na chráněné místo, aby odolala případnému pokušení vandalů a aby mramor nebyl příliš poškozen deštěm a mrazem.

Druhý argument byl vážný. Materiál si Michelangelo vždy s velkou pečlivostí vybíral. Sám zajížděl do lomů v Carraře, aby tu získal ten nejlepší mramor. Ale v tomto případě musel vzít za vděk kamenným blokem, který prostě ležel ladem u florentské katedrály. Zejména Giuliano da Sangallo na shromáždění umělců tvrdil, že tento "mramor je nedokonalý, změklý a zvětralý, a že kdyby se socha postavila na volné povětří a nebyla by chráněna, bylo by brzy po ní." Nakonec volně před florentskou radnicí Palazzo Vecchio stál David čtyři století - až do roku 1873, kdy po přestěhoval pod střechu do florentské Gallerie dell Academia a na náměstí nahradila originál kopie. 

Na svoje místo byla socha transportována asi čtyřiceti pomocníky ve zvláštní dřevené kleci v níž byla volně zavěšena na silných provazech. Půl kilometrovou trasu od Michelangelovy huti u katedrály na náměstí Piazza Signoria urazil unikátní náklad za necelé čtyři dny, od večera 14. května do poledne 18. května. Během cesty obra hlídala městská stráž, protože už první večer se objevila skupina vandalů, kteří na něj házeli kamení.

Důvody ataku na obra nejsou zcela jasné. David měl symbolizovat novou republiku po vyhnání Medicejů a přátelé starých pořádků s tím zřejmě nebyli moc srozuměni. Tak to alespoň vysvětloval francouzský historik umění Charles Tolnay.

Je ovšem možné, že David popuzoval prudérní moralisty svojí nahotou, která měla být vystavena nyní na obdiv veřejnosti. Toto vysvětlení je patrně nejpřesvědčivější. Leckterá florentská dívenka se zřejmě při pohledu na obra červenala. A tak ještě za Michelangelova života bylo obnažené Davidovo přirození zahaleno pozlaceným listem.

O převezení sochy rozhodoval astrolog. Obr měl být na místo postaven ve chvíli nejpříznivější hvězdné konstelace. Mělo to svůj obrovský význam. Sochu Judity od Michelangelova slavného předchůdce Donatella prý totiž postavili na stejné náměstí bez ohledu na hvězdy a celá Florencie pak tvrdila, že se jim to pěkně vymstilo.

Město záhy postihlo pár pohrom, včetně ztráty přístavu Pisa a vše se přisuzovalo právě Juditě, odhalené bez dozoru astrologů. V případě Davida se žádná pohroma nestala. Socha čekala na svoje odhalení až na svůj šťastný den - 8. září 1504.  

Socha přežila na náměstí u Palazzo Vecchio nejen nepohodu počasí. Za povstání proti Medicejům v dubnu 1527 byla z okna radnice vržena dřevěná lavice, aby se tak zabránilo ataku davu proti hlavní bráně budovy. Obránci se ale strefili omylem do Davida a to tak nešťastně, že mu urazili část levé paže, která se na zemi rozbila na tři kusy. Fragmenty ležely tři dny na náměstí, kde je našli jako mladíci Salviati a Vasari a obětavě je zachránili. David byl pak opraven až o 16 let později, ovšem dodnes je zřetelně patrné, v kterých částech byla ruka kdysi přelomena.

Nyní po pětistech letech se ve Florencii chystají nové oslavy, které by uctily Michelangelova obra. Příležitostí k tomu se stalo nejen jubileum, ale také několikaleté restaurování sochy, které přineslo carrarskému mramoru jeho původní svítivou bělost. Z odborného čištění Davida se stala světové senzace, mnohokrát komentovaná tiskem.

Našli se totiž odpůrci z řad odborníků (vedl je přední znalec Michelangela James Beck, americký historik umění z Columbia University), kteří tvrdili že patina chrání povrch sochy lépe než moderní zásahy restaurátorů. Socha je však po restaurování opravdu nádherná a připravena důstojně k pětistým narozeninám. Sláva to bude veliká. Vždyť k mecenášům, kteří financovali restaurování Michelangela, se finančními dary přidali i takové mediální hvězdy jako popový zpěvák Sting a hollywoodský herec Mel Gibson.