Lovec trolejbusů z Hradce Králové projel i nejdelší linku na světě na Krymu

A láska k tomuto druhu veřejné dopravy mu vydržela do dospělosti. Vlastně se trolejbusy staly součástí jeho života, i když profesně se vydal jinou cestou.

„Už mě to nikdy neopustilo. Sice mě poslední dobou dost zajímají podzemní dráhy, trolejbusy ale stále vedou,“ ujišťuje na začátku svého vyprávění čtyřicetiletý Daniel z Hradce Králové, civilním povoláním geodet. O trolejbusech ví prakticky vše. A ve sbírce má tisíce a tisíce fotografií nejrůznějších trolejbusových provozů, za kterými neváhá jezdit ani za hranice.

„Když jsem končil základku, věnovali mi rodiče starou Prakticu a já začal fotografovat. Tehdy na kinofilm, což pro mě bylo finančně dost nákladné. Od roku 2004 už fotím digitálně. A už nemusím šetřit každé políčko negativu,“ usmívá se Daniel Ditrych.

„Původně to byl takový tramping. Ale místo do přírody jsem jezdil za trolejbusy. Do Ostravy, Opavy, do Jihlavy. Nebo třeba Mariánských Lázní, kde je nejvýše položený trolejbusový provoz u nás,“ upozornil Daniel Ditrych, podle něhož je zemí trolejbusům zaslíbenou rozhodně Švýcarsko. Proto první zahraniční expedice v roce 2007, tehdy ještě zapůjčeným autem, vedla právě tam. Ale ani doma není trolejbusová nuda.

„Polsko, mnohem větší země než naše, má pouze tři trolejbusové provozy. U nás jich je čtrnáct. Jako poslední přibyla roku 2017 Praha. V ní sice jezdily trolejbusy už od roku 1936, ale před dvaapadesáti lety byly zrušeny. A jak jsem zmínil, první liga, to je Švýcarsko. Tam se trolejbusy stále ještě vyrábějí, a to včetně trolejbusových karoserií. U nás vyráběné vozy, to jsou spíš jen elektrifikované autobusové karoserie,“ upozornil sběratel trolejbusových zážitků. Tím asi největším a nejcennějším byla jízda na trati Simferopol – Jalta na Krymu.

„Bylo to před dvanácti lety. Trať spojuje letiště, centrum Simferopolu a přímořská letoviska, včetně Jalty. Je to nejdelší trolejbusová linka na světě. Měří téměř devadesát kilometrů,“ zdůraznil Ditrych s tím, že sama jízda trvá téměř tři hodiny.

„Když si vezmete, že jedete několik hodin trolejbusem Škoda 9Tr, vyřazeným u nás nejpozději v polovině 90. let, tak je to celkem náročná jízda. Ale stálo to za to,“ ujistil Daniel Ditrych. Nejen pro tu délku, ale zejména díky prostředí, kterým linka od roku 1959 projíždí.

„Nejprve vyšplhá na vrcholky hor až do výšky 752 metrů a pak naopak klesá až k moři. Byly to právě složité přírodní podmínky, které přivedly stavitele k volbě trolejbusové tratě místo železniční. A vždy tam jezdily trolejbusy od nás, až v posledních letech již pořídili vozy od jiného výrobce,“ dodal Daniel Ditrych. A prozradil, že jeho přáním je vidět trolejbusové provozy v USA a Kanadě.

„Tam to je úplně jiný svět než v Evropě. Ale stále mám hodně restů i v Evropě,“ přiznává s úsměvem Ditrych. Že by byly v budoucnu trolejbusy vytlačeny třeba elektrobusy, obavu nemá.

„Například i proto, že elektrobusy limituje kapacita baterií. Když máte celou linku pod dráty, tak vůz může jezdit prakticky nonstop,“ poznamenal na závěr.