Článek
„Stavební dělníci navrhovali, abychom staré dopisy vyhodili, ale místo toho jsem zavolal na poštu. A jsem rád, že je to zaujalo,“ řekl Jurgis Vilutis, majitel budovy, kde dříve sídlila pošta. Dopisy z přelomu 60. a 70. let minulého století podle Vilutise do ventilace pravděpodobně schoval bezskrupulózní zaměstnanec pošty poté, co v nich hledal hotovost nebo cennosti.
Litva byla tehdy součástí Sovětského svazu a dopisy odesílali příbuzní v emigraci či přátelé z Austrálie, Polska nebo Ruska. Názvy ulic a jejich číslování se ve Vilniusu mezitím změnily a pracovníci pošty strávili měsíce hledáním správných domů. Mluvili se současnými nájemníky a sousedy a zjišťovali, kam se adresáti přestěhovali.
Nalézt se podařilo pouze pět příjemců. V několika případech byl ztracený dopis předán dětem zesnulých adresátů. „Cítili jsme morální povinnost to udělat,“ řekla Deimanté Žebrauskaitéová, která v litevské poště vede zákaznické oddělení.
Je dobře, že dopis byl bezvýznamný, míní adresátka
„Jedna paní přirovnala tento zážitek k přijetí zprávy z láhve hozené do moře. Lidé to brali velmi emotivně. Někteří měli pocit, že zahlédli kousek každodenního života svých zesnulých rodičů,“ řekla.
V dopise Klonovské, odeslaném v roce 1970 z polské vsi Koczary, si dívka Ewa stěžuje, že autobusy již nedojíždějí do její vesnice, takže musela jít na nejbližší poštu při 23 stupních pod nulou, a prosí o fotografie herců.
Dopis veterána z Vietnamu přišel jeho sestře po 52 letech
Klonovská, nyní šedesátnice, si na Ewu vůbec nepamatuje. Pravděpodobně jí napsala poté, co našla její adresu v novinovém inzerátu s nabídkou na dopisování mezi kamarády. Vztah zřejmě skončil poté, co dopis nedoručili.
„Je dobře, že ten dopis byl bezvýznamný. Jeho ztráta nezměnila ničí život,“ řekla Klonovská. „Co kdyby nedoručili dopis od nápadníka jeho lásce a jejich svatba by se nikdy neuskutečnila?“ dodala.