Keporkak se snažil zachránit potápěčku před žralokem

Kuriózní setkání proběhlo už v říjnu, teprve minulý týden se však bioložka o svůj zážitek podělila. „Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi mu neuvěřím,“ sdělila žena, která se za velrybami potápí téměř 28 let. Během říjnového ponoru u Cookových ostrovů natáčela dvojici keporkaků, když se k ní jeden z nich začal přibližovat.

Velryba se začala o bioložku otírat a snažila se ji schovat pod ploutev. Nakonec ji čumákem začala postrkovat pryč. Ze začátku to Nan pobavilo. „Napsala jsem totiž pravidla a nařízení ohledně obtěžování velryb – a najednou jedna velryba obtěžovala mě,“ smála se žena v rozhovoru pro server deníku Mirror.

Když však nepřestával 25 tun vážící keporkak do ženy šťouchat, začala se trochu bát. „Snažil jsem se dostat pryč od něj. Bála jsem se, že kdyby mě nabral příliš silně, nebo mě plácl ploutví či ocasem, přelámal by mi kosti v těle,“ vylíčila Hauserová. V jednu chvíli se keporkak dokonce snažil čumákem „vyšťouchat“ potápěčku nad hladinu.

Celé keporkakovo snažení trvalo kolem deseti minut, které prý připadaly vědkyni jako věčnost. Teprve potom odhalila Hauserová pravou příčinu kytovcova počínání. V dálce si všimla siluety více než čtyřmetrového žraloka tygřího, který kroužil kolem potápěčů.

Na záběrech vidět není, protože Nan Hauserová se plně soustředila na keporkaka ve své blízkosti. Druhé velrybě se mezitím podařilo žraloka odehnat. Jakmile se potápěči vynořili na břeh, Hauserová neskrývala své dojetí z pocitů, že právě zažila něco fantastického. Věří, že je to poprvé, co se někomu něco takového povedlo zachytit na kameru.

James Sulikowski, biolog a profesor z University of New England studuje žraloky tygří a není přesvědčen o tom, že by se velryba pokoušela zachránit ženě život. „Ten žralok se na scénu mohl jen připlést,“ řekl vědec serveru Time. I bioložka přiznává, že velrybám do hlavy nevidí.

Podobné případy, kdy keporkaci brání příslušníka jiného druhu jsou ale poměrně běžné. V roce 2012 výzkumníci zpozorovali u kalifornského zálivu Monterey skupinu kosatek snažící se ulovit mládě plejtvákovce. V oblasti byli dva keporkaci, které se mládě snažili bránit.

Nakonec se jim to nepodařilo a mladý plejtvákovec byl zabit. Kosatky se ale hostiny nedočkaly, protože v tu chvíli dorazilo dalších čtrnáct keporkaků. Jeden z nich neustále hlídal mrtvé mládě a zbytek se ploutvemi a ocasy snažil kosatky odehnat.

Přetahovaná o zabité mládě trvala neuvěřitelných 6,5 hodiny, a i když se na místě vyskytovalo mnoho krilu (souhrnné označení pro drobné mořské korýše, kterými se keporkaci živí), velryby bránící mrtvolu mu nevěnovaly žádnou pozornost.

Proč keporkaci riskovali zranění a vyplýtvali tolik energie na obranu mrtvého mláděte, není jasné. Ochranářské pudy jsou však alespoň některým z nich vlastní. Za posledních 65 let vědci zaznamenali na 115 případů, kdy se keporkaci snažili ochránit kořist kosatek. Výzkumníci mají několik vysvětlení, žádné ale, zdá se, nefunguje stoprocentně.

Nejjednodušším vysvětlením je, že toto nezištné chování velrybám ve skutečnosti poskytuje výhodu jako druhu. Mláďata keporkaků jsou zranitelná a jsou velice častým cílem kosatek. Dospělí jedinci proto vyrazí vždy, aby mládě chránili, teprve na místě pak zjistí, že se jednalo o jiné mládě. To už jsou ale zapojeni do boje s kosatkami.

Tomuto vysvětlení by nahrával i fakt, na který ve své studii upozornila bioložka Alisa Schulman-Janigerová. Dříve než mládě volající o pomoc, totiž keporkaci zaslechnou zvuky útočících kosatek. A i když pouze v 11 procentech zdokumentovaných případů keporkaci opravdu bránili své mládě, stále může být tato strategie pro druh výhodná.

I tato teorie má ale trhliny. Ochranářské pudy totiž nemají všichni keporkaci. Schulman-Janigerová poznamenává, že mnoho keporkaků, kteří se do boje s kosatkami pustili, má velké jizvy, které už zřejmě získali jako mladí. Je možné, že souboje s kosatkami jsou proto velice osobní záležitostí.

Keporkaci navíc nezachraňují jen mláďata jiných velryb. Zdokumentovány jsou případy, kdy takto chránili tuleně, lachtany, sviňuchy nebo dokonce párek ryb zvaných leskyně, které sice patří k velkým rybám, v porovnání s velrybím mládětem jsou ale nicotné.

Ekolog a biolog Robert Pitman má jasno. Podle něj zvířata dělají věci, které jsou v jejich nejlepším zájmu. To, že lidem jejich motivace nejsou zcela zřejmé, je úplně jiná věc. „A odtud bychom, jako vědci, měli při hledání vysvětlení začít,“ říká.