Článek
Nakita Reesová a její manžel si vyjeli na líbánky do Řecka, ale když se vrátili zpět do Kanady, chybělo jim jedno zavazadlo. Na přestupu v Montrealu, kde se museli znovu odbavit, bylo všechno ještě v pořádku, ale v Torontu zjistili, že jim jedno zavazadlo chybí.
Naštěstí měli uvnitř lokalizační přívěsek AirTag, a tak hned zjistili, že manželova taška zůstala na letišti v Montrealu. Vyplnili tedy příslušné formuláře a pak několik dnů doma čekali, až za nimi zavazadlo dorazí.
If anyone is missing luggage from an @AirCanada you MUST watch this!!!! Your bags may have been donated to a charity & may be being held in #Montreal or #Toronto #baggageclaim #lostluggage
— Lyndsay Jenkinson (@Lyndsay_J) January 21, 2023
Check out nakitarees's video! #TikTok https://t.co/66uqLdbWwL
Když zjistili, že se ztracené zavazadlo přesunulo do torontské čtvrti Etobicoke, bylo to dobré znamení. Měli totiž za to, že jde o skladiště. Záhy však AirTag hlásil, že se nachází v rezidenční oblasti.
Poctiví pracovníci letiště v Keni vrátili turistovi zavazadlo s bezmála půl milionem
„Ale AirTag ukazoval dvě různá místa, dva různé domy vzdálené asi jednu nebo dvě ulice,“ sdělila Reesová s tím, že si její muž chtěl na obě adresy zajet a zjistit, co se děje. Ovšem po chvíli AirTag skutečně změnil polohu na tamější skladiště.
„A pak tam naše zavazadlo bylo měsíc, dva měsíce, tři měsíce. A nic,“ popisuje Reesová dlouhé čekání.
Mezitím manželé do společnosti Air Canada několikrát volali, ale nic se nezměnilo. A tak se rozhodli na místo zajet a své zavazadlo najít. „Manžel začal s baterkou nahlížet skulinami do dveří, až našel sklad plný různých zavazadel.
Na místo přijela policie
Přivolali proto policii a ta sklad otevřela na základě hlášení AirTagu, že uvnitř je jejich ztracené zavazadlo. Záhy se ukázalo, že společnost Air Canada jejich kufr darovala charitě, protože ho považovala za ztracené a nevyzvednuté. Policie upřesnila, že našla více než 500 podobných zavazadel, často také s AirTagy.
„Říkali, že všude slyšeli pípání AirTagů,“ diví se Reesová a upřesňuje, že jejich taška nemůže být považována za ztracenou, když celou dobu věděli, kde je.
V další fázi honby za vlastní taškou se manželé snaží zjistit, ke které charitativní organizaci má ve výsledku putovat.
Aerolinky jim mezitím vyplatily náhradu ve výši zhruba čtvrtiny reálné hodnoty věcí, které byly uvnitř. Nakita a její muž ale mezitím zjistili, že převodem peněz se vlastnictví nemění. Nakonec se k nim ztracené zavazadlo možná přece jen někdy vrátí.