Článek
Je krásný jarní den roku 2005. V kanceláři firmy Maspro Denkoh se schází zástupci dvou odvěkých rivalů a největších aukčních síní Christie's a Sotheby's. Usednou ke stolu a ve vší vážnosti po chvíli přemýšlení napíšou japonský znak na list papíru před sebou a podají je zástupci firmy Maspro Denkoh. Právě se odehrála hra kámen-nůžky-papír o sbírku v hodnotě téměř půl miliardy korun.
Jen několik dní předtím seděli v kanceláři pana Takašiho Hašijamy, majitele firmy. Rozhodl se prodat svou sbírku umění, která zahrnuje díla od těch největších mistrů. Má to však háček. Hašijama rád nechával rozhodnout náhodu, firmu, u které sjednával pojištění, vybíral pomocí hodu kostkou. Oba aukční domy o právo prodat úctyhodnou sbírku stojí. Přineslo by to nejen tučnou provizi, ale i pořádnou prestiž.
Když Hašijama oznámí své rozhodnutí, zástupci obou domů zkoprní. O tom, kdo získá právo sbírku prodat, rozhodne džanken, neboli hra kámen-nůžky-papír. Hrát se bude jediná hra, a aby nedošlo ke sporům, každá ze stran napíše svůj tah na papír. Obě strany mají víkend na to, aby si rozmyslely svůj tah.
Zástupci Sotheby's mají jasno: Jde o hru náhody, ať tedy rozhodne náhoda. Kanae Išibašiová a Jonathan Randell z aukčního domu Christie's se rozhodnou promyslet strategii. „Ty tři dny si pořádně nepamatuji, usilovně jsem o tom přemýšlela, ale věděla jsem, že v téhle hře náhody neexistuje prostě žádná strategie,“ zavzpomínala nedávno v rozhovoru pro server NPR Išibašiová.
Nečekaná pomoc
Ten víkend si o podivuhodné hře povídají snad všichni v Christie's. Doma problém dětské hry řeší i Nicholas Maclean, mezinárodní ředitel oddělení pro impresionismus a moderní umění. Nakonec se rozhodne obrátit na největší experty na kámen-nůžky-papír, které zná. Své tehdy jedenáctileté dcery, dvojčata Alice a Floru. Dívky dojdou k rozhodnutí. „Každý ví, že začínáš nůžkami. Kámen je příliš očividný a nůžky porazí papír,“ poradí děvčata Išibašiové. Kdyby protistrana dala rovněž nůžky dopadne to přinejhorším remízou.
Přichází den D, zástupci aukčních síní sedí v kanceláři se zaměstnanci firmy Maspro Denkoh. Na stole jsou dva listy papíru a fax, kterým bude o výsledku spraven pan Hašijama, který se teď zřejmě někde královsky baví. Zástupci Sotheby's rychle napíšou svůj tah na papír. Jonathan Randell nenápadně pod stolem sevře ruku v pěst a pokývá hlavou na Išibašiovou. Ta vidí, že má napsat kámen a přikývne.
Zaměstnanec nejméně půl minuty kouká na oba papíry, než oznámí výsledek. Napětí by se dalo krájet. Aukční dům Sotheby's zvolil papír. Išibašiová si vybrala nůžky. „Bylo to v kanji, japonsky vůbec neumím,“ smál se později Randell, který do poslední chvíle netušil, že ho Išibašiová neposlechla. Oba důstojně opustili budovu a až venku se rozkřičeli radostí a úlevou.
Hišajama zemřel o dva roky později, Išibašiová opustila svět aukcí a v Japonsku vede hudební školu. Randell se stal zástupcem ředitele celého aukčního domu a jak sám říká, kdyby tehdy zvolili kámen, nikdy by se jím zřejmě nestal. Jeden z obrazů, Cézannův „Les Grand arbres au Jas de Bouffan“ (Velké stromy v Jas de Bouffan) se vydražil za 11,8 milionu dolarů (274 milionů korun) a je třetím nejdražším obrazem v historii aukčního domu. Alice Macleanová se díky své památné větě dostala na obálku časopisu Time. Její rozhodnutí přezkoumávali i odborníci na teorii her a potvrdili ho.
