Článek
Kůň jménem Vizir už na tom byl o dost hůř než v dobách, kdy císaře vezl k vítězství proti Prusům a Rusům. Nemluvě o tom, že nebyl vycpaný jednou, ale hned dvakrát.
„Je to exemplář, který dost utrpěl,“ zhodnotila jeho stav odbornice preparátorského oboru Yveline Huguetová, zatímco pěchovala tmel do praskliny na Vizirově hrudi.
Bílý arabský hřebec, kterého Napoleon dostal darem od osmanského sultána v roce 1802, má na kyčli značku v podobě velkého písmene N s korunkou. Vizir patřil mezi Napoleonovy nejoblíbenější koně a zažil s ním velká vítězství u Jeny či Jílového. A svého pána doprovázel také do exilu na Elbu po první nucené císařově abdikaci v roce 1814.
V době, kdy se o rok později Napoleon znovu dostal k moci – byť jen na 100 dní – po úniku z Elby, byl Vizir dost starý na odchod do koňského důchodu.
Takže i když se s Napoleonem vrátil do Francie, kůň byl ušetřen pohany, která na jeho pána čekala u Waterloo. Místo toho dožil své zbylé roky v péči Léona de Chanlaire, podkoního v císařských stájích, zatímco Napoleon byl vykázán na ostrov Svatá Helena pod správou britské koruny v jižním Atlantiku.
Do Anglie v kufru
Chanlaire nechal Vizira vycpat krátce poté, co kůň v roce 1826 uhynul ve věku 33 let. Ovšem v obavě, že by se represe proti těm, kdo byli podezíráni ze vztahů s Napoleonem, mohly dotknout i jeho koně, prodal Vizira Williamu Clarkovi, Angličanovi žijícímu v severní Francii.
Chanlaire „měl problémy ve vztahu s režimem Karla X., protože byl velmi loajální Napoleonovu císařství“, řekl Gregory Spourdos, zástupce kurátora moderní sekce Vojenského muzea. Ovšem i Clark se obával, že ho budou spojovat se sesazeným císařem, a proto se postaral, aby byl Vizir v roce 1839 propašován do Anglie.
Clarkův krajan John Greaves musel všechen preparátorský materiál vyjmout, aby se drahocenná kůže Vizira mohla složit do kufru, a aby s ní tak mohl odjet bez povšimnutí celníků. „To mu, mimochodem, poradil anglický konzul,“ dodal Spourdos.
Jakmile byl bezpečně na druhé straně Lamanšského průlivu, mohl být Vizir znovu vycpán a od roku 1843 byl vystaven v Manchesterské přírodopisné společnosti.
Do Francie se konečně vrátil v roce 1868, kdy Manchesterská přírodopisná společnost měla finanční problémy, a musela se koně vzdát. V té době ve Francii panoval Napoleon III., a tudíž všechno, co bylo spojené s Napoleonem I., bylo vítané.
Zapomnělo se na něj
Ovšem Napoleonův synovec vládl jen další dva roky do porážky Francie Prusy. Pak byl Vizir na víc než 30 let odložen do depozitáře Louvru, kde se na něj „tak trochu pozapomnělo“, dodal Spourdos. Své místo ve Vojenském muzeu – jen krátký kus od impozantního hrobu svého pána pod kupolí Invalidovny – zaujal v roce 1905.
Nyní – s hřívou čistě sepnutou kadeřnickými klipsy, aby se nepoškodila, a s hřebčí chloubou zajištěnou lepicí páskou – stojí Vizir stoicky na zvýšeném podstavci, zatímco se dva preparátoři snaží vrátit mu jeho majestátnost.
Vybrali přes 20 tisíc eur
Tento projekt, který potrvá celkem asi čtyři týdny, zahrnuje opravu děr a prasklin, především značně viditelnou puklinu táhnoucí se po levé pleci. Preparátoři se také postarají o hydrataci a zbaví srst prachu.
„Ať je to Napoleonův kůň nebo nějaký jiný, práce je vždy stejná. Unikátní je v tomto případě historický aspekt,“ řekla Huguetová.
„Je báječné, moci se podílet na projektu, jako je tento.“ Vojenské muzeum požádalo veřejnost o finance na Vizirovo restaurování, a snadno překročilo cílovou částku 15 000 eur (asi 405 000 korun). Nakonec se vybralo přes 20 500 eur – finance získané navíc půjdou na zakoupení skleněné vitríny s kontrolovanou teplotou a vlhkostí.