Dožili se stovky a manželé byli 79 let. Smrt je rozdělila jen na necelý den

Zdravotní stav June Malicoteové se výrazně zhoršil den po Díkůvzdání a byla převezena do hospice ve městě Hamilton ve státě Ohio. Citová vazba jejího manžela Huberta však byla natolik silná, že i on se nedlouho poté dostal do péče stejného zařízení.

I tam mohli být spolu. Oba leželi na stejném pokoji ještě pět dalších dnů, než jako první zemřel 30. listopadu večer Hubert. A June ho rovněž nenechala dlouho čekat, připojila se k němu hned následující den, o zhruba dvacet hodin později.

Konec jejich příběhu je velmi dojemný, ale rozhodně ne smutný. Ostatně to potvrzuje i jejich sedmašedesátiletý syn Sam: „Jsem z toho smutný, ale vlastně není proč. Kdo může doufat, že prožije takto krásný život?“ Dodal, že jeho rodiče byli celý život šťastní a oddaní Bohu a rodině.

June i Hubert vyrostli v Kentucky a poznali se v roce 1941. Vzali se o rok později, když se Hubert vrátil ze služby u námořnictva. Oběma jim tehdy bylo dvacet let. Po válce se usadili v Ohiu ve městě Hamilton, kde Hubert získal práci u technologické firmy.

June zůstala v domácnosti, Hubert v minulosti rád žertoval, že jí to jde naprosto fantasticky. Přivedli na svět tři děti, od nichž se časem dočkali sedmi vnoučat a jedenácti pravnoučat.

Když se dožili stovky a oslavili 79. výročí svatby, stali se středem zájmu médií, s nimiž se podělili i o pár tipů na šťastný a spokojený život. Nejdůležitější je podle nich vyhýbat se hádkám. Ostatně to si dali za cíl hned po svatbě.

„Nikdy jsme se vážně nepohádali,“ řekla tehdy June a Hubert jí dal za pravdu: „Nikdy nechcete zranit někoho, koho milujete. Takový člověk je na prvním místě, před vašimi vlastními pocity.“ K tomu pak dodal, že s June neprošli životem bez problémů, ale vždy dělali všechno pro to, aby jeden druhého nezranili.

Za další důležitou věc považovali umění radovat se z běžných věcí, oba například rádi sledovali staré westerny. „Nikdy jsme moc nikam nechodili ani nejezdili,“ nastínil Hubert jejich metodu na spokojený rodinný život. „Když byly děti malé, tak jsme se rádi scházeli u jednoho stolu a povídali si o zážitcích z celého dne,“ dodal.

To jim vydrželo i do pozdějšího věku. June i Herbert tak celý život dbali mimo jiné na to, aby k večeři usedali vždy společně. Jejich dcera Jo pak doplnila, že se rodiče každé ráno vždy rádi viděli a zdravili se s širokými úsměvy.