Z garáže až na samotný vrchol. Jak John Tu vybudoval technologický gigant

S produkty tohoto výrobce se v dnešní době setkal snad každý. Paměťové moduly od Kingstonu se totiž využívají v klasických počítačích jako operační paměti i rychlé SSD jednotky, ale například i v tabletech a chytrých telefonech. A zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na paměťové karty pro fotoaparáty či videokamery.

Na naše otázky odpovídal John Tu, prezident a spoluzakladatel společnosti, který je podle žebříčku Forbes 400 současně 90. nejbohatším člověkem na světě. Pokud byste čekali léty ostříleného nabubřelého manažera s ostrými lokty a poslední kapkou skromnosti, jste na omylu. Místo něj jsme strávili dvě inspirativní hodiny s energickým a velmi vstřícným postarším pánem, který oplýval skromností a nebál se vtipkovat.

„Já ale pořád dítě jsem,“ odpověděl Tu se smíchem ve svých 75 letech na otázku „čím chtěl být jako malý“. Stejně jako nespočet jiných příběhů ze světa IT a elektroniky se i tento začal psát v garáži, kterou dvojice basketbalových kamarádů John Tu a David Sun v roce 1982 proměnila v bránu do světa paměťových desek, tehdy ještě s názvem Camminton.

Zatímco David se v té době jako počítačový inženýr zabýval návrhem IT komponent, John oplýval řadou cenných obchodních zkušeností. Před příchodem do Ameriky sice v Německu vystudoval elektrotechnické inženýrství, za velkou louži se však dostal v době, kdy bylo s takovým titulem velmi obtížné najít práci.

Přimělo ho to však zkusit něco jiného. „Byznys jsem tehdy považoval za jednoduchý proces. Stačí něco nakoupit a se ziskem prodat,“ vzpomínal Tu na začátek svého krámku s bižuterií, kterou nakupoval na asijském trhu a prodával na americkém. Většinu vydělaných peněž však utrácel za nájem, což ho na nějakou chvíli přimělo zabývat se nejprve koupí a následně pronájmem malé nemovitosti.

Když se dozvěděl, co a s jakými náklady David navrhuje a vytváří a jaká je tržní hodnota jeho produktů, navzdory svým nulovým znalostem z oblasti počítačů začal s Davidem podnikat. Vymyslel jednoduchý inzerát, zajistil telefonní přípojku a první zvídavý zájemce na sebe nenechal dlouho čekat.

I když komunikoval se zákazníky, nebyl v té době schopen odpovídat na dotazy technického rázu. „Naučím tě několik odborných termínů, a když nebudeš vědět, o čem mluvit, prostě začneš říkat tato slova. Člověk na druhé straně toho s největší pravděpodobností bude stejně vědět ještě míň než ty,“ poradil mu tehdy David. A světe div se, fungovalo to.

I když po šesti měsících žádný obchod neuzavřeli, zařekli se tehdy, že tam budou sedět klidně dva roky, než se jim podaří něco prodat. První vážný zájemce se ozval za dalších šest měsíců a vyžadoval nejprve zaslání vzorku kvůli testu kompatibility. Ten se ukázal jako úspěšný a vše začalo dávat smysl. I když je výroba jedné paměťové desky tehdy stála nějakých 400 dolarů, prodávali ji za 2500 dolarů. Jako dva partneři podnikající v garáži přitom tou dobou neměli žádné další výraznější náklady spojené například s chodem organizace, marketingem apod.

Nevědomost se přitom ukázala jako mocná čarodějka. „Pokud bych měl už tehdy titul MBA, viděl bych v tom všem celou řadu problémů, chybějících tržních analýz a byznys plánů. Ničeho takového jsme se však nebáli, protože jsme nic nevěděli,“ vzpomíná Tu na své začátky.

Když se po čase objevila společnost nazvaná Digital Equipment Corporation zabývající se vývojem počítačů pro vědecké a inženýrské účely a začala se o Camminton zajímat, měl Tu nejdříve obavy, že je chce firma zažalovat. „Navrhnout desku jako vy by nám zabralo rok, možná rok a půl práce. Tak dlouho si nemůžeme dovolit čekat,“ nechal se tehdy slyšet jejich zástupce s tím, že než ztrácet čas vývojem, nakoupí raději vše potřebné od Cammintonu.

A tak začalo jedno velké divadlo. „Abych tehdy na vedení působil profesionálně, koupil jsem si nejen oblek a kravatu, ale také kufřík. Uvnitř jsem přitom vůbec nic neměl, jen jsem potřeboval vypadat důvěryhodně,“ zavzpomínal John s úsměvem na rtech. Přibližně za týden zazvonil telefon a společnost mu oznámila, že by od nich ráda zakoupila licenci na výrobu jejich desek. Perfektní zpráva, řeknete si. Mělo to však jeden háček. Chtěla je navštívit.

John s Davidem podnikali v garáži a báli se, že když přijdou a zjistí, že nejsou opravdová firma, nebudou mít zájem. „Omluvil jsem se, že máme moc práce,“ prohlásil s tím, že schůzka bude možná přibližně za měsíc. Mezitím našel malou kancelář, a když přišel den D, požádal rodinné příslušníky a přátele, aby přišli a předstírali, že jsou zaneprázdněnými zaměstnanci. Stejně tak prosil kamarády, aby v tu dobu do „firmy“ volali a dotáhli celé divadlo k dokonalosti.

I když jejich návštěva všechno prokoukla, měla zájem primárně o licenci a možnost výroby pod vlastní střechou, takže se obchod uskutečnil, konkrétně za 250 000 dolarů. V té době se přitom projevila jedna z Johnových životních i byznysových zásad.

I když mu všichni kolem začali říkat, že si měl říct minimálně o dvojnásobek, žádného brouka do hlavy mu nenasadili. „Jsem s tou nabídkou velmi spokojený, nechci být nenasytný,“ odpovídal tehdy John. „Pokud váš vnitřní hlas bude neustále opakovat ‚mohl bych mít víc‘, změní to vaši osobnost a stane se z vás chamtivec. To z dlouhodobého hlediska nemůže být dobré,“ vysvětluje John svůj životní postoj. Jakmile tuto obchodní dohodu roku 1982 oznámili světu, bylo zřejmé, že jde o velkou věc.

Není divu, že když se mu za nějakou dobu podařilo celou společnost prodat za šest miliónů amerických dolarů, rozhodl se o získané peníze kromě stávajících partnerů podělit také s jedním, kterého kvůli sporům o moc vyplatili přibližně půl roku před tímto obchodem. „Kdyby zůstal jen o nějaký čas déle, dostal by mnohem více. I když už jsme vůči němu neměli žádné závazky, dohodli jsme se, že je férové se s ním dorovnat,“ ukazuje John svoje životní zásady v praxi.

Když si tohle všechno vyslechnete, najednou vám dochází, jak je možné, že zaměstnanci Kingstonu stráví ve společnosti v průměru 15 let a společnost má na svém kontě nejeden titul pro nejlepšího zaměstnavatele Ameriky, který uděluje magazín Fortune. Uvnitř firmy přitom Johna nenajdete v žádné pompézní samostatné kanceláři – sedí ve velkém otevřeném prostoru a u stejného stolu jako většina ostatních. Samostatné kanceláře tu po stranách mají technici a inženýři, jejichž práce vyžaduje velikou míru soustředění. A hned vedle Johna byste našli také Davida.

Jak už to tak v životě bývá, po období růstu přichází pád. John s Davidem se nově nabité prostředky na doporučení jednoho z Davidových kamarádů rozhodují investovat a nechat je dále vydělávat. Píše se však rok 1987 a akciovým trhem otřásá burzovní krach, který se zapsal do historie jako „Černé pondělí“. „Je mi líto, přišli jste o všechno,“ oznámil jim tehdy Davidův kamarád, kterému se před časem rozhodli plně důvěřovat a svěřit své finance. A přesně tam se začala psát historie společnosti Kingston.

Říká se, že každý konec znamená začátek něčeho nového. „Zvládli jsme to jednou, zvládneme to znovu,“ řekl tehdy John svému obchodnímu partneru Davidovi. Ten měl však v té době mnohem větší závazky, velmi vážně proto zvažoval lákavou nabídku, kterou obdržel od svého bývalého zaměstnavatele. Když to jednou v noci přijel říct Johnovi, setkal se z jeho strany s naprostým pochopením a doporučením, ať tuto nabídku přijme.

Po cestě domů však Davida začal sžírat pocit, že Johna opouští a není dobrým člověkem. Další vývoj tak do rukou opět vzalo přátelství a hluboký smysl pro férovost. „Zkusme to šest měsíců, pokud se nám nepodaří nic vymyslet, je mi líto, ale budu se muset nechat někde zaměstnat,“ zavolal David následující ráno.

A nemuseli dlouho čekat. Cestu jim ukázal Davidův starý známý, který se již nějakou dobu pohyboval v počítačové branži a upozornil je na obrovský nedostatek DRAM pamětí, které v té době vyráběl pouze Apple a Compaq. Cena pamětí z toho důvodu byla velmi vysoká a čekací doba činila minimálně pět až šest týdnů.

A co na to David? „Tohle zvládnu udělat za dvě hodiny,“ odvětil suverénně, vzal si k sobě vzorek a pustil se do práce. Jakmile jeho produkt úspěšně prošel potřebnými testy, začalo se všechno nabalovat jako sněhová koule. Dealeři jim doslova trhali ruce a odpovídali stylem „koupím všechno, co máte a cokoliv dokážete vyrobit navíc“.

Jejich americký sen se tak rychle začal měnit ve skutečnost, která trvá do dnes a řadí Kingston na první příčku mezi soukromými výrobci paměťových produktů na světě. V jeho barvách aktuálně pracuje více než 3000 zaměstnanců po celém světě.

Napadá vás, jak se to všechno na člověku podepíše? „Davide, Johne, podívejte se na sebe teď a před 30 lety, jste pořád těmi stejnými lidmi,“ říkají naši obchodní partneři a zákazníci, se kterým jsme v kontaktu od samých začátků, říká John.

Ptáte se, jak je něco takového možné? I na to má John odpověď: „Každé ráno vstávám a přemýšlím, jako bych byl v garáži. Klíčem k tomu všemu je nestavět peníze na první místo, nebýt chamtivý. Jakmile člověk něco takového dovolí, změní ho to,“ vysvětluje John.

S Johnem se povídáme již přibližně hodinu a čtvrt, když najednou odvětí „dobrá otázka“ a poprvé se výrazně odmlčí. Ptáme se na nejtěžší rozhodnutí, které musel v životě udělat – byl jím dočasný prodej většinového podílu společnosti, ke kterému se s Davidem odhodlali v polovině devadesátých let. „Věděli jsme, že to neznamená jen prodat společnost a vydělat na tom peníze. Znamenalo to hlavně obrovskou zodpovědnost,“ upřesnil John a pokračoval v povídání: „Pokud bychom si jen tak vzali peníze, kde by byla ta férovost a zabezpečení, které jsme lidem slibovali?“

Když došlo ne veřejné oznámení čerstvě uzavřeného obchodu, přispěchal za Johnem jeden známý novinář a položil mu otázku, jak dostojí svého slibu postarat se o lidi. John neměl ani šanci promluvit si s Davidem, takže prostě odpověděl: „Rozdáme jim sto miliónů dolarů“. Ihned to šlo do tisku. A také se tak stalo.

Když se Johna zeptáte na tajemství úspěchu, vrátí se k tomu, co už v tomto příběhu několikrát sehrálo tu nejdůležitější roli: „Nejvíce problémů pramení z boje o peníze. My nic takového neřešíme,“ vysvětlil, jak je možné, že společně s Davidem Sunem vedou tuto společnost již třicet let. Další důvod úspěšného obchodního partnerství připisuje hodnotovém žebříčku. „I když je David jiného charakteru než já, vyznáváme a ctíme stejné životní hodnoty, což je mnohem důležitější,“ dodal.

Když přijde řeč na trávení volného času, jako bychom se vrátili na samý začátek rozhovoru, ve kterém John přiznal, že je stále ještě dítě: „Davida porazím vždycky,“ říká mi s úsměvem na rtech a vysvětluje, že víkend bez basketbalu pro něj není víkend. „Ve svých sedmdesáti pěti hraji lépe než ve třiceti,“ dodal. Jak se ukazuje, jeho druhou vášní je hudba a již více než 15 let ji naplňuje hrou na bicí v kapele. Ročně s ní odehraje přibližně 7 dobročinných koncertů na podporu místních organizací.

A jakou radu by dal John všem mladým lidem? „Nikdy se nevzdávejte a následujete své sny. Pokud se před vámi objeví životní příležitost, prostě se jí chopte a nenechte si ji proklouznout mezi prsty bez toho, aniž byste za ni bojovali,“ odpověděl naprosto bez váhání a ihned se nás začíná ptát na naše dětské sny. A co ty vaše? Není před vámi zrovna nějaká příležitost, které byste se měli chopit a nepustit?