Článek
Nikdo se už zřejmě nikdy nedoví, který Čech přišel počátkem 90. let s nápadem označit symbol oddělující dvě části e-mailové adresy rybím filetem s cibulí a další zeleninou v kyselém nálevu - zavináčem.
Každopádně v tom nejsme sami: prakticky všechny neanglicky mluvící země si pro malý zakroucený znak brzy našly roztodivná jména. Podle jazykových odborníků je v případě "zavináče" překvapivé, že k němu většina jazyků přistoupila po svém, ačkoli jinak v počítačové terminologii převládá železný zvyk přebírat "otrocky" angličtinu (hardware, software), maximálně ji čas od času přeložit, jak se to stalo počítačové myši.
Jednoduché anglické "at" jako označení zavináče (původně návěští oznamující příkaz) zkrátka neudělalo dojem, i když by se vyslovovalo lehce. Jak ale uvidíme, ani sami Britové se s tímto úsporným označením nespokojili.
Konalo se polidštění
"Jazyk se nevyrovnává s novou skutečností pokaždé lehce. Tady mohl sehrát roli žert anebo také jisté rozpaky z nového fenoménu počítačové komunikace - lidé se ji zkrátka snažili polidštit," řekl Právu nejmenovaný český lingvista.
Autorem symbolu se stal v roce 1971 Američan Ray Tomlinson, který pro e-mailové programy potřeboval nalézt značku jasně oddělující jméno uživatele a počítačového "hostitele". Do oka mu padl termín z běžné latiny, označující slůvko "ad", které znamená "na" nebo "(patřící) k".
Divy se ale začaly dít teprve s masovým rozšířením elektronické pošty a internetu. Výsledkem je bezmála pestrost -symbol sice při posílání e-mailu denně vyťukává na klávesnici na miliónů lidí, národy jej ale nazývají každý po svém. Tak například v italštině se zavináči říká chiocciolina, což v překladu znamená malý šnek, tedy šneček, což zná i francouzština - petit escargot. Stejné pojmenování užívá také indonézština - Aa keong.
Opičí série
Zdaleka největší podmnožinu ale představují "opičí" pojmenování. Nizozemci používají termín apestaartje neboli opičí ocásek, Slovinci se spokojili s hovorovým opice afna, Srbové přejali z angličtiny slovíčko monkey, které ostatně ve slangu užívají sami Britové. K terminologické dokonalosti se ale zřejmě nejvíce vzepjali Němci.
Jejich termín Klammeraffe totiž označuje opici chápana středoamerického, primáta s charakteristicky zahnutým ocasem, který jej používá - jak název napovídá - k uchopování, tedy k přidržování za větve stromu. Němčina ovšem zná také Affenohr (opičí ucho) či Affenschwanz (opičí ocas), takže to s jejím pedantstvím není až tak hrozné. Poláci prosadili jednoduše opici malpa, což udělalo dojem i na jejich východního souseda.
Psíček a kočičí ocásek
Ukrajinci podle nich začali říkat mavpa. Od Rusů ale převzali také název sobačka (pejsek) a zcela po svém zavináči říkají žaba (žába). Ze zvířat je ještě třeba zmínit se o atypickém maďarském označení kukac (červík), finské miau, což je ocásek kočičí, a novořecké papaki (káčátko).
Další skupinu představují moučníky. V Izraeli jde prostě o shtrudel, což je výraz pocházející z jidiš. Na Baleárských ostrovech se říká ensaimada, podle místního koláče spirálovitého plochého tvaru. Neúnavná němčina zná ještě Schnecke, tedy spirálovitou skořicovou housku - anebo rovněž hlemýždě.
Do skupiny méně nenápaditých lze zařadit hindskou recepci anglického at, případně švédské snabel a (chobotové a) či norské alfa kroell (kudrnatá alfa), které nezapřou skandinávskou střízlivost. Jenom Britové se občas rozpomenou na zašlou slávu svého námořnictva a zkoušejí říkat vortex (vír).
V naší mateřštině se ale definitivně upevnil a zabydlel zavináč, byť k tomu došlo v mnohém ohledu proti logice jazyka. Nejde totiž ani o krátké, ani o výstižné slovo, možná sehrál roli jistý humorný, "studentský" nádech této konkrétní nadsázky.
Každopádně podle lingvistů v tomto případě ale proces vývoje probíhal atypicky. Těžko nalézt jednoznačné vysvětlení -nabízí se tak i verze, že Čechům zkrátka bylo a bude dobré jídlo nade vše.