Theresa Borůvková: Měla jsem obecenstvo o nula lidech. A bylo to vážně o nervy

Začalo to obyčejným blogem, ale poměrně brzy, už někdy v 15 letech, jsem začala natáčet na YouTube videa v angličtině. Bohužel některá ta videa jsou na internetu stále dostupná.

Není to zas tak daleko od sebe, ač je to v mnoha ohledech jiné. Stream je hodně o spontánnosti. Je to naživo a člověk neví, co se další minutu stane. Největší rozdíl vidím v tom, že aby člověk uspěl na Twitchi, musí být neustále vidět a vysílat co nejdéle. I proto mnozí streamují doopravdy úplně každý den.

V tomhle to vnímám jako náročnější, ale je pravda, že na YouTube zase potřebujete více přípravy a víc si s těmi klipy hrajete. Na druhou stranu si tam můžete obsah předpřipravit dopředu a pak vyrazit na dovolenou. To u streamování jednoduše nejde. Člověk se lapí do takového koloběhu, ze kterého je těžké vystoupit, pokud to chce dělat dobře.

On je to jednoduchý princip. Když nevysílám já, tak vždy vysílá několik dalších streamerů, na které se může člověk dívat místo mě.

Přesně tak to je.

To je asi individuální. Já jsem ještě během školy streamovala jen tak třikrát týdně, teď se snažím pětkrát. U mě je cítit, když třeba tři až čtyři dny nestreamuju.

Ano, klesne počet lidí na streamu. To samozřejmě vytváří na člověka tlak. Tzv. FOMO (fear of missing out – „obava, že něco prošvihnu“) nemají jen diváci streamerů, ale i streameři. Říkáme si, že když nebudeme online, tak nám něco unikne. Diváci, nějaký hype okolo nějaké události nebo nějaká hra.

To asi nejde nevnímat, s tím se setkávám dnes a denně.

To se skládá z více položek. Vysílám čtyřikrát až pětkrát týdně, zhruba po osmi hodinách. V průměru to je tak 35 hodin týdně. A zbytek okolo? Záleží, jak si to člověk poskládá. Mám několik lidí, kteří mi s tím ještě pomáhají. I tak je to pro mě ale v průměru ještě několik hodin denně. Zdráhám se říct konkrétní číslo, ale budeme tak okolo 60-70 hodin týdně. I pokud by snad někdo vnímal samotné streamování jako zábavu, to vše kolem je standardní editorská či grafická práce.

Od roku 2021. Tehdy jsem ještě žila v Londýně. Studovala jsem tam vysokou školu a u toho pracovala v pohostinství. Covid mi tuhle kombinaci však znemožnil, a tak jsem si řekla, že pokud byla někdy ideální chvíle pro to začít streamovat, tak právě teď. Souběžně se začátkem streamování jsem také znovu začala tvořit videa na YouTube. K tomu jsem se vždy chtěla vrátit, protože mě bavil ten kreativní proces.

Můj první stream si dobře vybavuji. Měla jsem obecenstvo o přesně nula lidech. A byla jsem rozklepaná, jak už nikdy potom. Vážně to bylo o nervy. Ten formát, kdy vysíláte naživo a nevíte, co se stane, že to případně nevystřihnete a z toho internetu už nikdy nedostanete, to je něco úplně jiného.

No… pamatuju.

Vybavuji si jeho přezdívku, dokonce i s číslem za ní. A to přitom nemám dobrou paměť. Pamatuji si to asi i kvůli tomu, že to byla tak zvláštní interakce. Vyústila v to, že si vymyslel, že měl autonehodu, že je v nemocnici, z jeho účtu píše jeho kamarád, a chtěl, abych za ním přišla do nemocnice a navštívila ho. Proto to mám opravdu živě v paměti…

Naštěstí se tam hodně rychle začali nabalovat i další lidi. Během krátké doby jsem měla třeba 20 až 50 diváků. Ale těch zvláštních interakcí bylo a asi ještě bude hodně.

Začátky byly krušné. Nejen ve vztahu třeba k jiným streamerům, tak i ve vztahu k divákům. Člověk, když začíná, tak neví, jak to chodí. Nebo aspoň já jsem nevěděla. A je naivní. Nebo minimálně já jsem byla. Potřebovala jsem na začátku pochopit to, že někteří lidé to s vámi nemyslí dobře, ač tvrdí něco úplně jiného. Teď už naštěstí v ničem takovém nemám problém, ale byla to tvrdá škola.

Jsem „people pleaser“, snažím se, aby byli lidé za každou cenu spokojení. Takže ač je to pro mě těžké, tak ano. Člověk se ale otrká, naučí se nabrousit si lokty a trochu se ohrazovat. Když se to nenaučí, začne to přerůstat přes hlavu.

Člověk nikdy neví, co se děje druhému člověku v životě. Platí to i u nás influencerů. Lidé mají za to, že vidí do všeho, ale často řeší věci, do kterých pořádně nevidí. I to je jeden z důvodů, proč se pro diváky snažím na streamech vytvářet bezpečné prostředí.

V Londýně jsem se jednu dobu ocitla v bodě, kdy jsem byla v hodně toxickém vztahu, izolovaná úplně sama a jediný můj únik byl právě u influencerek, které jsem sledovala. Drželo mě to nad vodou. Nikdy bych nechtěla, aby za mnou někdo přišel a já mu pokazila den. Chci, aby odcházel o chlup veselejší. Zažila jsem si to. Paradoxně mě to nasměrovalo na správnou cestu.

Sluší se nejdříve říci, že jednodušší start mají na Twitchi ženy. Té platformě totiž dominují muži, takže když se tam objeví žena, která navíc streamuje hry, diváky nabere poměrně snadno. Nějakých 50 diváků získáte skoro hned. Těžší je pak prolamování třeba hranice sto diváků. Tam se to pak už zase překlenuje, do vyšších čísel se naopak snadněji dostávají muži, když mají na streamování vlohy a schopnosti.

Nevím! Věřte mi, že si tuhle otázku pokládám poměrně často a bavím se o tom i s lidmi. Nabízí se možnost, že jsou muži obecně vtipnější. Ať už je to pravda, nebo jen názor společnosti. Každopádně streameři a streamerky mají na platformě Twitch neporovnatelná čísla.

Já jsem byla pro svoje známé a blízké vždycky taková vrba. Hodně, hodně dlouho jsem byla fascinovaná tím tématem, že každý má nějakého kostlivce ve skříni, a i mně osobně kdysi pomohlo, když jsem se s tím svým svěřila. Tam to všechno začalo. Pak jsem si řekla, že by bylo fajn to přenést i na internet. Původně byl tento koncept spíše jako „anonymní tajemství“, ale časem jsem to upravila na ona přiznání.

Dělám si aspoň kurzy, ale nejde o nic, co by mi v tomto ohledu dalo nějakou kredibilitu. Spíš jde jen o rozvíjení znalostí, abych se v problematice lépe orientovala. Přemýšlela jsem o tom, že bych ještě zkusila psychologii vystudovat, ale upřímně, při mém časovém vytížení byla tato myšlenka asi příliš ambiciózní.

To asi nejde udělat, aby se u toho člověk necítil ani trochu divně. Nicméně je to tvor přizpůsobivý a postupem času si na to zvykne. I to je důvod, proč aspoň já neumím vysvětlit podstatu Twitche a streamování někomu, kdo to nezná a nepohybuje se v tom. Protože ano, ta podstata je prostě a jednoduše divná.

Já to takhle nevnímám, už to beru jako normální. Ale živě si pamatuji ty začátky, kdy jsem si u toho připadala zvláštně. A když to řeknete takhle, asi se příště ve dvě ráno přece jen ještě jednou zamyslím…

Neuvěřitelně. Dodal mi sebevědomí, kterým jsem nikdy neoplývala. Byla to i škola v samostatnosti. Dřív pro mě byla jediným a hlavním opěrným bodem rodina, teď už za druhý považuji i svou práci. Vím, co od ní očekávat. Když je osobní život hodně turbulentní, mám své bezpečné místo. To je nesmírně uklidňující.

Je. Hrozně mě to zase táhne někam pryč, ale teď cítím, že tu musím být pro rodinu. Trochu se ale bojím, že tu mezitím zase zapustím kořeny. V Londýně jsem si vyzkoušela, že jsem na rodinu hodně navázaná a že mi chybí. Strávila jsem tam šest let, měla jsem to tam vážně ráda.

V tomhle ohledu jsem chorobný stěžováček. Jsme specifičtí. Chybí mi tu jakýsi větší pocit sounáležitosti. Nemám žádnou zemi, kterou bych nám chtěla dávat za vzor, ale obecně bychom měli být pozitivnější a více podporující. I proto streamuji a tvořím obsah, abych lidi motivovala být k sobě milejší a pomáhat si. Nesmíme se bát zasmát se sami sobě, když se nám něco nepovede. Kolikrát diváky podezírám, že jim ke štěstí stačí bavit se mými přeřeky a tím, jak na své přešlapy reaguji…