Nemilosrdná hratelnost v Sekiro: Shadows Die Twice

Příběh sleduje šinobiho – Vlka, který se nachází ve fiktivním státu Japonska během období Sengoku (období trvalo zhruba od poloviny 15. století až do začátku 17. století). Ten musí chránit svého Lorda Kura, dědice trůnu, ale samozřejmě zkraje hry se mu to úplně nepodaří. Kuro je unesen a hrdina v souboji s Geničiro Ašinou přijde o levou ruku. Tu mu tajemný sochař nahradí umělou končetinou, jež lze postupně vylepšovat. Hrdina se tak musí vydat na nebezpečnou cestu s jediným cílem. Najít mladého Lorda a splnit tak svůj úkol.

Oproti ostatním hrám od FromSoftware je příběh vyprávěn mnohem srozumitelněji, a ne přehnaně krypticky v náznacích jako například v Dark Souls sérii. I tak si ale vývojáři přichystali rovnou několik konců, a pokud tak hráči budou chtít zjistit naprosto vše, tak je čeká několik průchodů hrou.

Tak a teď k tomu, co dělá Sekira jednoho z kandidátů na hru roku. Tím je soubojový systém. Pokud se totiž řekne FromSoftware, tak si většina vybaví neskutečně responzivní ovládání a vyloženě adrenalinový, ale zároveň nervydrásající soubojový systém. Zde šli vývojáři mnohem dál. Mnohem, mnohem dál.

Pryč je limitace ve výdrži a premiéru si zde odbývá ukazatel postoje či obrany, chcete-li. Hrdina může donekonečna uskakovat, sprintovat, aniž by mu došel dech. Zatímco v Dark Souls byl hráč závislý na kotoulech od protivníka a na správně načasovaném parírování a v Bloodborne byl nucen hrát hodně ofenzivně, v Sekiru se tyto styly snoubí dohromady. Protivníci totiž vždy při souboji zaujmou postoj, který hráč musí nejprve zlomit, aby následně zasadil fatální ránu.

Ty méně tuhé protivníky lze trochu nešikovně usekat, ale u těch tužších, tedy u většiny, musí hráč perfektně načasovat blokování úderu. Toto vyblokování tak silně poškodí nepřítelovu obranu mnohem více než jen prostě sekání. K tomu stačí přičíst, že většina protivníků má opravdu tuhý kořínek a nenechají si nic líbit. No a minibossové či regulérní bossové vydrží fatálních úderů rovnou několik. Ostatně i protagonista je trochu speciální.

Ten má totiž dva životy, a pokud se mu nepodaří protivníka zdolat na první pokus, může se oživit a pokračovat tam, kde skončili, než hrdina padl. Hra přímo vybízí k tomu se oživovat už jen kvůli místnímu prokletí. Umírá-li hrdina často, postavy kolem něj začnou být nemocné. A to se týká i těch příběhových, které hráče posílají plnit úkoly. Pokud však je jedna z nich nemocná, tak hráče nepošle dál. Nejdříve se tak musí sehnat vzorek krve a vytvořit lék.

Hrdina ale samozřejmě na všechny ty samuraje, prapodivné postavy, ale i mytické potvory nemá pouze meč. Hráč si totiž postupně odemyká nejen nové pohyby a schopnosti, jako je například možnost vykrýt jinak nemožné výpady, ale hlavně si postupně vylepšuje umělou paži. Zprvu získá celkem banální, leč pro ve výskoku útočící protivníky, házení šurikenů. Poté lze najít například chrlič ohně, házení petard, sekeru, jež rozbije nepřátelský štít, jen to hvízdne atd.

Každý z protivníků je navíc na něco háklivý. A zde kraluje design světa. Pokud hráč narazí na hodně tuhého protivníka, který se zdá nesmyslně obtížný, může se vydat někam jinam a po cestě nalézt schopnost či předmět, který mu získá určitou převahu nad původním protivníkem.

Design feudálního Japonska je oproti minulým hrám hodně vertikální. Jako hned první získanou schopností umělé paže dostane od Sochaře vystřelovací hák. Tím se hrdina může přitahovat k větvím stromů či krajům střech. Mimo to lze používat i různé předměty ať už na vylepšení zdraví, tak i získání různých výhod v boji.

Jediné místo, kde titul trochu klopýtá, je technické zpracování. Ačkoliv hru pohání stejná technologie jako Bloodborne či Dark Souls, tak zde je vidět mírná zastaralost. Na druhé straně ale hra běží plynule, a to v drtivé většině i na konzoli PlayStation 4 Pro. Tam se hráči mohou setkat s občasnými propady ve snímkování, ale nejedná se o nic pravidelného a otravného. Hudební doprovod je na tom opět výborně. Tentokrát depresivní atmosféru doplňují tradiční japonské bubny – taiko a flétny – šakuhači. Samozřejmě nechybí perfektní japonský dabing, který na míle předhání ten anglický.

FromSoftware pod taktovkou Hidetaka Mijazakiho to zase dokázali! Těžko říct, zdali toto studio někdy vyprodukuje horší než nadprůměrný titul, protože ze Sekira se opět stává kandidát na hru roku. Perfektně vybalancovaná hratelnost, kdy opět hráč je strůjcem svého úspěchu a neúspěchu, se zde kloubí se samurajskou estetikou a zasazením do dobového Japonska.

Ačkoliv je soubojový systém velice odlišný a oproti Souls sérii nenabízí k vylepšení celou plejádu statistik, tak si to titul vynahrazuje znovu špičkovým designem světa, který v lecčem překonává i ty nejlepší kousky od studia FromSoftware. Stejně jako protagonista i hráč zde musí být trpělivý jako pravý šinobi. Ačkoliv občas lze hlavou prorazit zeď, tak zde se vyplatí vydat se jiným směrem, prozkoumat okolí a s nově nabytými zkušenostmi a schopnostmi se vrátit a zdolat na první pohled nemožnou překážku.

Sekiro: Shadows Die Twice vyšlo pro osobní počítače a herní konzole PlayStation 4 a Xbox One.