Deset let čekání na hru The Last Guardian se vyplatilo. Chyby se ale najdou

Ve hře se hráč ocitá v roli malého chlapce, který se probudí v jeskyni. Vedle něj leží opeřená bestie a jeho ruce jsou pokryty tajemnými znaky. Bestie je vyděšená, má v sobě oštěp a kvůli tomu nemůže vstát. Je tak na chlapci, aby si získal důvěru bestie a dostal se z tajuplného místa, ve kterém se ocitl. Takhle začíná jeden z nejkouzelnějších zážitků tohoto roku.

Prozrazovat sebemenší detaily z příběhu by byl hřích, ale rozhodně budou hráči společně s vypravěčem hledat hromadu odpovědí na otázky, jak se chlapec společně s Tricem dostal do tajuplné jeskyně nebo k čemu slouží tajemné tetování, které má. Ne na všechny otázky však hra odpoví, protože u The Last Guardian platí, že cesta je cílem a už dlouhou dobu tu nebyla cesta takhle nádherná.

Příběh je totiž celý vyprávěn retrospektivně vypravěčem o tom, jak se chlapec seznámil s opeřeným monstrem a jak probíhala jejich společná cesta z labyrintu obřích budov. Stejně jako když hráči cítili pocit viny při zabíjení obřích kolosů v Shadow of the Colossus, tak i The Last Guardian je plný emocí.

Hratelností je The Last Guardian mixem původních her ICO a výše zmíněného Shadow of the Colossus i se vším špatným, co k původním hrám patřilo. Hráč v obřím labyrintu měst a jeskyň tak šplhá po zdech či řetězech, tahá za páky nebo hledá jídlo pro opeřence a následně mu ho nosí. Jídlo v sudech hraje na začátku klíčovou roli pro ovládání Trica. Čím dále hra postupuje, tím silnější je pouto mezi klukem (hráčem) a Tricem. Po určité době mu může hráč mnohem lépe dávat povely.

Titul je hlavně o řešení hádanek, ale mezi ty největší patří právě onen Trico. Ten je totiž klíčem k vyřešení drtivé většiny z nich, a tak se musí hráč naučit číst jeho reakce. Když někde sedí a nechce odejít, tak pro to má důvod. Když někam naopak nechce jít a je vystrašený, tak platí totéž. Trico se například bojí tajemných skleněných očí. Je tak na chlapci, aby tyto oči zničil a dostal se s Tricem dál.

Trico tak často připomíná Yordu ze hry ICO, se kterou také museli hráči řešit hádanky společně a semtam se stavěla na hlavu. Veškeré tápání však časem zmizí díky úplnému pochopení Tricových schopností a jeho osobnosti. Takto skvěle vydařené zvíře jsme ještě v jiné hře neviděli. Trico působí, že má srdce, a pokud bychom ho měli přirovnat chováním k nějakému zvířeti, tak nám nejvíce připomínal odrůstající vystrašené štěně s tvrdohlavostí kočky. Po souboji s protivníky je nutné na něj vylézt a uklidnit ho hlazením. Úsměv na tváři však vykouzlí v momentě, kdy objeví větší jezírko s vodou a začne v něm skotačit.

Ne všechno zlato se však třpytí – a i The Last Guardian má své mouchy. Mezi ty hlavní patří občasná tvrdohlavost Trica, který odmítá poslechnout hráčův povel, protože je na místě, kde ho opeřenec neregistruje. Tou další, ale již z části opravenou je kamera. K tomu se na konzoli PlayStation 4 v základní verzi občas objeví propady ve snímkování. To by však mělo být z drtivé většiny opraveno záplatami, které již vyšly a hráčům se automaticky na konzoli stáhnou. Během hraní na konzoli ve verzi Pro jsme však žádné tyto problémy nezaznamenali.

Technická stránka hry je také různorodá. Na hře je po stránce textur a většiny modelů patrné, že měla vyjít ještě na minulé generaci konzolí. Jsou to ale travnaté úseky, skvělé animace, nasvícení a pohádková stylizace, která se vryje hráčům pod kůži, a pokud by se mělo zachovat i tohle, včetně perfektních animací a provedení Trica, tak by to předchozí generace PlayStationu nerozdýchala.

Kdo chce Trica bít, ten si hůl najde. The Last Guardian není hrou pro všechny a stejně jako dřívější tvorba těchto vývojářů i tato má své problémy. Nevede hráče za ručičku, nemá speciálně označené místa, po kterých lze například šplhat, a chybí mapa. Hráč musí řešit veškeré otázky sám za pomoci opeřeného kamaráda. To vše ale v nádherném světě s pohádkovou atmosférou a kouzelným hudebním doprovodem.

Ovládání s kamerou by si rozhodně zasloužilo lepší péči, ale nejvíce ovlivňuje zážitek ze hry Trico. Pokud vše dělá, jak má, a hráč registruje jeho reakce či malé nápovědy, kudy se vydat, tak se ve hře příliš nezasekne, a průchod je tak plynulý. Semtam se ale Trico postaví na hlavu a chce to několik povelů k tomu, aby vykonal potřebný úkon.

Pro fanoušky tvorby Fumito Uedy a jeho týmu je však The Last Guardian rozhodně povinností. Pro ostatní se jedná o hru, kterých je v dnešní době málo, protože jestli může The Last Guardian něco nabídnout, tak je to unikátní zážitek. Tahle hra má nejen duši, ale i srdce, a to na správném místě.

The Last Guardian vyšel pro herní konzoli PlayStation 4.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: