Začátek nové éry elektroniky. Před 50 lety vznikl první komerčně úspěšný mikroprocesor

Impulz k vývoji prvního mikroprocesoru vzešel v roce 1969 od japonského výrobce kalkulaček Busicom. Úkol vyvinout sadu 12 čipů potřebných pro nový model kalkulátoru s tiskárnou byl svěřen americkému výrobci polovodičových součástek Intelu. Jeho zaměstnanci Federico Faggin a Ted Hoff původní návrh radikálně zjednodušili a výsledkem byla čtveřice čipů, z nichž jeden byl navržen tak, aby po přeprogramování mohl sloužit jako ovládací prvek i v jiných přístrojích.

Jeden ze spoluzakladatelů Intelu Robert Noyce si záhy uvědomil význam, jaký by mohla tato miniaturní součástka mít. Nabídl proto japonským odběratelům, že jim bude čipy dodávat levněji výměnou za přenechání práv na technické řešení mikroprocesoru. Tak se také stalo, a z hlediska Intelu se jednalo o jeden z nejlepších obchodů, jaké kdy uzavřel.

Firma svůj čip vylepšila a na podzim 1971 s ním vyšla na trh. Mikroprocesor Intel 4004 obsahoval 2300 tranzistorů a jeho jádro pracovalo s frekvencí 108 kilohertzů. Pro srovnání: u současných procesorů se množství tranzistorů pohybuje v řádu stamilionů a jejich frekvence je obvykle mezi dvěma a třemi gigahertzy.

Z dnešního pohledu byl tedy Intel 4004 skutečně primitivní zařízení, ve své době však byl skutečným zázrakem techniky. Vždyť součástka o velikosti zhruba tři krát čtyři milimetry poskytovala výkon srovnatelný s prvním elektronickým počítačem z roku 1946, který ovšem zabíral celou místnost.

Kromě miniaturních rozměrů byla výhodou prvního mikroprocesoru také jeho univerzálnost. Dal se naprogramovat pro vykonávání různých funkcí, a tudíž byl použitelný pro celou řadu elektronických zařízení.

Záhy po uvedení prvního mikroprocesoru na trh nabral vývoj těchto součástek rychlý spád. Po pouhém roce přišel Intel s osmibitovým procesorem, který byl dvakrát výkonnější než jeho předchůdce. Pionýrské čtyř- a osmibitové procesory našly uplatnění zejména v kalkulačkách, zanedlouho ale už svým výkonem stačily i na jednoduchý počítač. A společnost Intel se z výrobce paměťových čipů přeměnila na největšího dodavatele počítačových procesorů.

V roce 1974 si procesor od Intelu vybrali tvůrci počítače Altair 8800, označovaného za první komerčně úspěšný osobní počítač. Mimochodem, programováním pro tento legendární stroj odstartovali svou kariéru zakladatelé Microsoftu Bill Gates a Paul Allen.

Jestliže první mikroprocesor z roku 1971 uvedl společnost Intel do širšího povědomí, pak čip představený o osm let později jí pomohl vyšvihnout se do pozice největšího světového výrobce těchto součástek. Intelu 8088 totiž dala přednost firma IBM, když se rozhodovala, jakými součástkami osadí svůj kompaktní počítač IBM PC. Takzvané IBM PC kompatibilní počítače se postupně staly nejrozšířenějším standardem a na vlně popularity „písíček” se přirozeně vezl i Intel se svými výrobky. V průběhu 80. let uvedl Intel na trh dnes již legendární procesory s označením 286, 386 a 486.

Jejich logickým nástupcem měl být Intel 586, ale nestalo se tak. Příčinou byl spor s konkurenční společností Advanced Micro Devices (AMD). Ta své produkty označovala stejným číselným kódem, což Intel považoval za nekalou praktiku a obrátil se na soud.

Spor však prohrál, a vlastně jako východisko z nouze označil nový procesor nikoliv číslem, ale jménem. Tak se zrodil název Pentium. První Pentia se na trhu objevila v roce 1993 a díky masivní reklamní kampani se jejich název stal prakticky synonymem pro slovo procesor. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že první série Pentií obsahovala konstrukční vadu, což se Intel zákazníkům pokusil zatajit a k výměně přistoupil až poté, co se aféra dostala na veřejnost.

I přes úspěšných pět desítek let, kterými prošel, nemá Intel v konkurenčním počítačovém byznysu nic jistého. V roce 2017 ho po pětadvacetileté nadvládě předstihl v tržbách jihokorejský výrobce elektroniky Samsung Electronics.

A „dýchavičný stařík” Intel 4004 je dnes jednou z nejhledanějších sběratelských centrálních procesorových jednotek. Nejcennější jsou 4004 ve zlaté a bílé barvě.