Zvolení Václava Havla prezidentem bylo tak trochu zázrak - v roce zázraků

Ať už kvůli spěchu narychlo povolaných krejčích, jak tvrdí jedni pamětníci, či proto že si v pro něj typické nervozitě Havel popotahoval kalhoty v pase nahoru, jak tvrdí druzí.

Kvůli této naprosto nepodstatné okolnosti pak jedni i druzí občas zapomínají, o jak zlomový moment v historii poválečného Československa se jednalo.

Převratnost a současně absurdnost Havlova zvolení čtvrtým prezidentem Československé socialistické republiky možná nedostatečně vynikla i díky stejně převratným a absurdním událostem, na jejichž pozadí se odehrávala.

Stal se hlavou státu po plačtivém Gustávu Husákovi, dojímajícím se s postupujícím časem čím dál více nad svou politickou velikostí a nevděčností svého lidu, progresivně dementním generálovi Ludvíku Svobodovi, který se možná snažil sloužit svému národu, ale mimo armádní šiky nevěděl jak, a obratném aparátčíkovi se stalinistickou minulostí Antonínu Novotném, který to dotáhl až k označení nejlépe oblékaného státníka sovětského bloku, což byla laťka poměrně nízko nasazená (Antonín Zápotocký, Klement Gottwald a před nimi Edvard Beneš byli prezidenty Československé republiky).

Rok, na jehož samotném konci se Havlova volba uskutečnila, 29. prosince 1989, je i s odstupem času jedním z těch letopočtů, pro něž bez výhrady platí básnický přívlastek annus mirabilis.

Rok, na jehož počátku opustily poslední sovětské jednotky Afghánistán a v jehož polovině drtily pásy čínských tanků bezbranné demonstranty na místě ironicky pojmenovaném náměstí Nebeského klidu, skončil totálním zhroucením po zuby ozbrojeného monolitu nazývaného stejně nepřípadně tábor míru a socialismu.

Tento proces začal už v první polovině roku v Polsku a Maďarsku, již léta nahlodávaných z jedné strany čím dál smělejší demokratickou opozicí a ze strany druhé stranickými reformisty hledajícími cestu ven z potápějící se lodi, pokračoval monumentálním pádem Berlínské zdi. Ta vůčihledě ztratila svůj smysl, když proudy východoněmeckých uprchlíků nalezly cestu ven okolo přes Budapešť a německou ambasádu v Praze.

Symbolickým vrcholem byla sametová revoluce v Praze, to vše za nečinného přihlížení sovětského vedení, ochromeného svou vlastní perestrojkou, a statisíců sovětských vojáků rozmístěných v NDR, Polsku, Československu a v Maďarsku, aby tam oficiálně pomáhali bránit dotyčný tábor před úklady německých revanšistů a amerických imperialistů, avšak spíš aby bránili občanům těchto států před opakováním podvratných nápadů z roků 1953, 1956, 1968 a 1980.

Během prvních desetiletí 21. století jsme opět uvykli představě, že dějiny společenských změn jsou dějinami krveprolévání. Jedním ze zázračných atributů onoho zázračného roku byl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s výjimkou krvavých předvánočních excesů v Ceaușescově Rumunsku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mírumilovný až sametový charakter největšího evropského politického otřesu od konce druhé světové války.

Snad nikdy v novodobé historii se impérium nezhroutilo tak rychle a úplně (i když, jak dnes už víme, jeho duchové zcela nezmizeli, pouze se načas uklidili do záhrobí, nebo kde to odpočívající duchové přebývají). Průvodními jevy změny, kterou nepředvídalo ani sovětské politbyro, ani americké tajné služby, ani diplomaté v Praze, Berlíně a v Budapešti, ani nejodvážnější čeští disidenti včetně Václava Havla, tak byla překotnost, improvizovaný charakter a téměř omamná euforie, která každému, kdo ji zakusil, natrvalo utkvěla v paměti.

Po desetiletích, kdy nebylo možné nic, jsme se najednou ocitli v situaci, kdy bylo alespoň zdánlivě možné všechno. Včetně toho, že „naprostá nula“, jak Václava Havla označil tehdejší komunistický premiér Adamec během své návštěvy sousedního Rakouska, se o pár měsíců později stala během pár dnů nejdříve možným, poté vážným a posléze jediným kandidátem na funkci prezidenta, kterou Husák po jmenování nové federální vlády 10. prosince 1989 spěšně opustil.

Dodnes je možné se setkat s úvahami, proč se novou hlavou státu stal právě Havel. Jaké kvality, předpoklady a průpravu měl tento rozverný intelektuál, dramatik a bohém pro rekonstrukci mravně zdevastované, politicky rozvrácené a ekonomicky chřadnoucí země? Širší veřejnosti byl Havel prakticky neznámý.

V narychlo uspořádaném průzkumu podpory veřejnosti pro možné kandidáty skončil Havel předposlední s 1,01 procenta jen o setinku před dávno zapomenutým reformátorem pražského jara Čestmírem Císařem. Drtivou podporu přes 86 procent mezi 30 tisíci dotázaných získala odpověď „nevím“. Je historickým faktem a současně paradoxním dokladem výjimečné způsobilosti čerstvého kandidáta k zastávání výjimečného úřadu ve výjimečné situaci, že k hlasitým pochybovačům patřil i Havel sám.

Během nekonečných diskusí v setmělých prostorách Laterny Magiky se Havel opakovaně vracel k otázce „Proč právě já?“ Párkrát se dokonce uchýlil k tvrzením typu „je tady bezpočet kandidátů“, i když nebyl tak úplně schopný na nějakého ukázat.

Jeden další možný kandidát tu však přece jenom byl. Alexander Dubček, vůdce i kapitulant pražského jara, i po 20 letech nejznámější československý politik, získal ve zmíněném průzkumu podporu jedenácti procent dotazovaných, desetkrát víc než český dramatik, a na rozdíl od Havla se o funkci vehementně hlásil.

Nebylo to ale nic platné, když mu podporu nevyslovilo ani slovenské revoluční hnutí Veřejnost proti násilí. Nakonec se po několika schůzkách s Havlem a příslibu výměny funkcí po prvních demokratických volbách smířil s křeslem předsedy Federálního shromáždění, které opustil až krátce před svou tragickou smrtí v listopadu 1992.

Alternativní historie má jen omezenou užitečnost, neboť většinou existují pádné důvody, proč se věci neodehrály jinak než ve skutečnosti. Přesto však stojí za to položit si otázku, jak by se věci vyvíjely, kdyby Havel vytrval ve svém odporu a prezidentem se stal Dubček.

Není asi nesprávné se domnívat, že by byl přesvědčeným stoupencem Gorbačovovy koncepce společného evropského domu a rozpuštění obou vojenských bloků. Severoatlantická aliance by asi nebyla jeho krevní skupina. Stejně tak by v sobě Dubček těžko hledal přesvědčení a politickou odvahu ke smíření s Německem. Asi by se klonil spíše k jugoslávskému ekonomickému modelu než k tržnímu hospodářství bez přívlastků, které prosazoval ministr financí Václav Klaus.

Na druhé straně by možná měl slovenský prezident o něco lepší předpoklady než světácký Havel otupit hroty tradicionalizujícího slovenského nacionalismu, který byl hlavní hnací silou rozpadu federace, jehož se Dubček už nedožil. Ale Dubčekovo Československo, pokud by přežilo, by daleko spíše zápasilo o svou vnitřní i vnější identitu někde na rozhraní střední a východní Evropy, v průsečíku gravitačních sil západního světa a východní tyranie.

Naproti tomu Česká republika, země poměrně silných a vyvážených ústavních institucí, svářících se politických stran, nezávislých soukromých i veřejnoprávních médií, široce rozvětvené občanské společnosti, étosu lidských práv odrážejícího se v domácí i zahraniční politice, pevných a přátelských vztahů se sousedy, spojeneckém zakotvení v Severoatlantické alianci a politicko-hospodářském domově v Evropské unii, nese navzdory početným krizím, selháním a nedořešeným problémům i po 35 letech pečeť svého prvního prezidenta.

Pro některé byla Havlova zdráhavost v otázce prezidentství důkazem laciné koketerie, s níž zdánlivě rozporoval něco, v čem měl již dávno jasno a o čem ho přesvědčovali jiní, možná jako první Pavel Tigrid, který ho nominoval již počátkem roku 1989.

Pro jiné to dokazovalo jeho autentickou skromnost, s níž byl schopen pochybovat i o těch nejzřejmějších věcech týkajících se jeho vlastní osoby. Nejspíše to nakonec byla typická divadelní figura hrdiny antického dramatu, který se brání nevyhnutelnému osudu, jenž se před ním rýsuje, a přijímá ho teprve jako výsledek vnitřního zápasu, který musel podstoupit. Jinými slovy, Havel se k přijetí kandidatury na prezidenta nerozhodoval lehce, ale výsledek jeho bolestivých úvah nebyl nikdy na vážkách.

Když se nakonec Havel smířil s nevyhnutelným a stal se oficiálním kandidátem Občanského fóra (OF) i slovenské Veřejnosti proti násilí, zůstala pořád ještě otázka, jakým způsobem o této nevyhnutelnosti jeho budoucího postavení přesvědčit obě komory Federálního shromáždění. Ty byly složeny (s výjimkou kooptace 13 poslanců do Sněmovny lidu a 10 do Sněmovny národů na místa uprázdněná nejvíce zprofanovanými představiteli padlého režimu) z osvědčených kádrů komunistické strany a jí ovládané Národní fronty. Bylo rovněž třeba překazit sofistikovanou intriku poražených komunistů, kteří si po čtyřiceti letech nemilosrdného uplatňování své vedoucí úlohy najednou vzpomněli na půvaby přímé volby prezidenta v „lidovém“ hlasování. Zde se ukázala předvídavost, s níž se Havel a ostatní představitelé Koordinačního fóra OF po počáteční nechuti smířili s návrhem odstupujícího premiéra Adamce jmenovat za jeho nástupce veřejnosti neznámého, ale v kuloárech obratného aparátčíka Mariána Čalfu, který též vyhovoval neformálnímu požadavku, aby premiérem federálního státu byl Slovák, pokud má být prezidentem Čech.

Výsledek Čalfova zákulisního úsilí, totiž jednomyslné zvolení nového prezidenta-disidenta parlamentem kovaných soudruhů, pro které Havel po léta ztělesňoval ďábla, byl jen další z mnoha dobových absurdit. Stejně tak jí byla přísaha věrnosti nového prezidenta socialistické republice či založení Občanského fóra Pražského hradu pracovníky Husákovy prezidentské kanceláře. Na významu historického okamžiku to vůbec nic neměnilo, ale dodávalo mu to lehoučký nádech havlovské divadelní hry. „To jsou paradoxy, co?“ řekl by Sládek z Audience.

Volba Havla prezidentem 29. prosince 1989 nepředstavovala ani zdaleka konec české demokratické transformace. Nebyl to churchillovskými slovy ani začátek jejího konce, ale byl to bezpochyby konec začátku. Příčiny i důsledky právě Havlova zvolení byly totiž hluboké a zásadní.

Na rozdíl od Dubčeka nepředstavoval pokušení nějaké formy socialismu s lidskou tváří, ale jednoznačný a rozhodný vstup do prostoru svobody a liberální demokracie. Na rozdíl od koketování s temným slovanským národovectvím usiloval cílevědomě od počátku o návrat do Evropy osvícenství a plurality v duchovním stejně jako geopolitickém slova smyslu. A na rozdíl od mnoha jiných neopíral svou důvěryhodnost o vzletné projevy a grandiózní sliby, ale o střízlivé konstatování skutečného stavu věcí a prokázanou schopnost obětovat pro jejich nápravu svobodu, zdraví a v případě nutnosti i vlastní život.

Jestliže bezprostředně po zvolení řekl nadšenému davu z balkonu na třetím nádvoří Pražského hradu, „slibuji vám, že nezklamu vaši důvěru a dovedu tuto zemi ke svobodným volbám“, dalo se mu to tak jako mnohokrát předtím i potom věřit.

Autor je diplomat a spisovatel, byl prvním mluvčím prezidenta Václava Havla