Způsob volby amerického prezidenta vznikl v roce 1787 jako nechtěný kompromis

Může za to fakt, že americké prezidentské volby nejsou přímé – nerozhoduje prostý součet hlasů voličů, ale nepřímé: O vítězi rozhoduje speciální sbor takzvaných volitelů (electors). Ten se přitom do americké Ústavy dostal až na poslední chvíli. Dnes tento improvizovaný vynález otců zakladatelů ovlivňuje americké i světové dějiny.

Bez elektorů by Donald Trump byl zřejmě i nadále jen televizním bavičem v roli geniálního podnikatele. A nejspíš by se nekonala americká invaze do Iráku, k níž dal po 11. září 2001 pokyn George Bush, ale nejspíše by ji nepodnikl Al Gore.

Padesát pět delegátů ze dvanácti nezávislých amerických států se v parném a dusném létě roku 1787 sešlo ve Philadelphii, aby upravili tehdejší články konfederace. Nakonec ale vytvořili úplně nový způsob fungování Spojených států. Shodli se na tom, že nad jednotlivými státy Unie vzniknou i celonárodní, federální instituce. Dohodli novou podobu dvoukomorového Kongresu (zákonodárné moci) i to, že vytvoří ústřední vládu – dosud společná americká výkonná moc vůbec neexistovala.

Do čela ústřední vlády se rozhodli postavit muže, kterého pracovně nejdřív nazývali hlavní magistrát – označení prezident se v debatách objevilo poprvé 6. srpna 1787. Ovšem jak se bude tento muž vybírat, nebylo dlouho vůbec jasné.

V éře dědičných monarchií konce 18. století to nebylo moc překvapivé. Existovalo jen málo precedentů, jak vybírat hlavní představitele moderních republik. Logický první plán byl, že prezidenta bude volit Kongres. Jednotlivé americké státy už měly v té době své vlastní guvernéry, tedy hlavy státních vlád. A guvernéry skoro všechny vybíraly právě státní zákonodárné sbory. V červnu a červenci 1787 delegáti sjezdu ve Philadelphii celkem čtyřikrát odhlasovali, že nového prezidenta bude volit americký Kongres.

Dva velké a důležité státy, New York a Massachusetts, ale volily své guvernéry v přímé volbě. A právě možnost přímé volby amerického prezidenta se opakovaně a důkladně zvažovala. Poprvé ji navrhl 17. července Gouverneur Morris, vlivný pensylvánský právník, který bude poté i autorem preambule Ústavy. Přímou volbu prezidenta v debatách opakovaně podporoval i James Madison – muž, který je dnes právem považován za hlavního tvůrce Ústavy.

Shoda na způsobu výběru nového prezidenta ale stále neexistovala, a tak byla věc – spolu s dalšími nedořešenými otázkami – na konci srpna dána k posouzení tzv. výboru jedenácti. Právě až na něm, po třech měsících ústavních debat, se objevila nová idea tzv. volitelů. Ti měli tvořit zcela nové a jedinečné těleso, svolávané jen za jediným speciálním účelem – vybrat prezidenta. Volitelé měli překonat problémy, které delegáti spatřovali jak ve volbě zákonodárci (Kongresem), tak v přímé volbě všemi majetnými americkými muži s volebním právem (černí otroci, natož ženy, samozřejmě volit neměli).

Pokud by prezidenta volil Kongres, mnozí se obávali, že bude pouhou loutkou v rukou zákonodárného sboru. To odporovalo hlavnímu konceptu, že všechny tři nově vytvářené federální moci (tedy zákonodárná, výkonná i soudní) mají být co nejvíce nezávislé. S přímými volbami prezidenta zase nesouhlasili především delegáti z jižních států, kteří se obávali, že demograficky početnější Sever je přehlasuje a bude volit jen vlastní kandidáty. Vyvažování mezi (svobodnými) státy na Severu a (otrokářskými) státy na Jihu, stejně jako mezi státy malými a velkými bylo hlavním rysem ústavních diskusí v létě roku 1787.

Ani výběr prezidenta elektory ale neměl jasnou podporu. Ostatně když jej 2. června 1787 vůbec poprvé James Wilson navrhl, byl odmítnut hlasováním v poměru dva ku osmi. Na začátku září i klíčový Výbor jedenácti nadále většinově preferoval přímou volbu – bylo pro ni šest z jedenácti mužů.

Nakonec však 4. září Gouverneur Morris jménem výboru přednesl poněkud překvapenému plénu prezidentskou volbu jednorázovým volebním tělesem, sborem volitelů, jako možnou kompromisní variantu. Volitele měly vybírat jednotlivé státní legislativy a žádná z nich nesměla mít žádnou jinou veřejnou funkci – aby byla zachována jejich naprostá nezávislost. Delegáti nakonec s tímto kompromisem při finální diskusi souhlasili. V návrhu americké Ústavy, kterou 39 delegátů slavnostně podepsalo 17. září 1787, se objevil v prvním paragrafu druhého článku, kde je přesný způsob výběru prezidenta voliteli popsán.

Mimořádný způsob výběru amerického prezidenta nebyl žádným promyšleným či připraveným geniálním záměrem. Naopak, většina delegátů opakovaně podporovala přímou volbu prezidenta. Nebyli však schopni prosadit ji proti těm, kdo hájili volbu prezidenta Kongresem. Volitelé, speciálně vybraní voliči, vznikli jako kompromis, který všem vadil méně než ony dvě hlavní varianty. Autoři americké Ústavy a otcové zakladatelé (James Madison, Alexander Hamilton či George Washington) tak Spojeným státům dali do vínku skutečně výjimečný způsob volby hlavy výkonné moci. Byla to improvizace na poslední chvíli a náročně sjednaný politický kompromis – tak jako skoro celá americká Ústava.

To, že Američané mají takto specifický nepřímý výběr prezidenta, se možná znovu projeví na výsledku hlasování už příští týden. Je totiž téměř jisté, že kandidátka demokratů Kamala Harrisová získá více hlasů amerických voličů (a voliček, které smějí ve všech státech Unie hlasovat až od přijetí ústavního dodatku v roce 1920) než její republikánský protikandidát Donald Trump. Hlavní centra demokratické voličské podpory, jako jsou třeba státy Kalifornie či New York, mají dnes totiž o dost více obyvatel a voličů než státy republikánské – třeba Texas. Ale její vítězství v absolutních voličských číslech jí nemusí být nic platné.

To, co už se stalo v amerických prezidentských volbách pětkrát (tedy že některý kandidát měl většinu voličů, ale nikoliv rozhodující většinu volitelů) – ve volbách 1824, 1876, 1888, 2000 a 2016 – se za pár dní může zopakovat pošesté. Pokud by se tak stalo, bylo by to ovšem už potřetí v posledním čtvrtstoletí – a pokaždé by ze systému nepřímých voleb profitovali republikáni, přičemž dvakrát jediný kandidát, Donald Trump.

Právě v tom spočívá největší současná politická citlivost zvláštního a speciálního volebního systému, který jedné straně (republikánům) vyhovuje mnohem více než straně druhé (demokratům). Ostatně – pomineme-li velmi odlišné volby v roce 1824, kdy zcela výjimečně kandidovali čtyři silní kandidáti – i v oněch dvou případech na konci 19. století to byli také vždy republikáni, kterým systém volitelů pomohl do Bílého domu na úkor voličsky úspěšnějších demokratů.

Systém výběru prezidenta voliteli, a nikoliv přímo voliči byl často kritizován – porušuje základní demokratické pravidlo „jeden člověk, jeden hlas“. Hlasy některých voličů (z menších států či venkovských distriktů) mají totiž v tomto systému úplně jinou váhu než hlasy voličů jiných. Americké prezidentské volby jsou nejen nepřímé, ale nejsou ani rovné.

V šedesátých letech 20. století, kdy se mnohé v americké politice i společnosti prudce měnilo, se tento systém dostal pod takovou kritiku, že Sněmovna reprezentantů (dolní komora Kongresu) v roce 1969 odhlasovala velkou většinou hlasů (339:70) zrušení sboru volitelů a výběr prezidenta v přímých volbách. Pro návrh hlasovala i drtivá většina republikánských poslanců a zrušení sboru volitelů podporoval i republikánský prezident Nixon. V Senátu byl ovšem návrh v roce 1970 menšinou senátorů z Jihu, a to z obou stran zablokován. V posledním půlstoletí se pak americká politika proměnila natolik (především dramatickou stranickou polarizací od 90. let), že změna amerického volebního systému je dnes už prakticky neproveditelná. Donald Trump může teď dostat opět celkem o sedm milionů hlasů méně (jako v souboji s Joem Bidenem v roce 2020), a přesto se stát – kvůli výsledku voleb třeba ve Wisconsinu, Arizoně či Nevadě – znovu americkým prezidentem.

Rozhodující jsou totiž výsledky hlasování v jednotlivých státech Unie. Vítěz nezískává poměrný počet hlasů, nýbrž hlasy všech volitelů v daném státě. Jedinou výjimkou jsou Maine a Nebraska se čtyřmi, resp. pěti elektory – tam se část volitelů rozděluje v poměrném počtu, podle výsledků v jednotlivých menších hlasovacích distriktech. Ostatně tento způsob přidělování volitelů (poměrný, po distriktech), jasně preferoval i James Madison, hlavní tvůrce americké Ústavy. Až ve dvacátých letech 19. století, čtyřicet let po schválení Ústavy, se prosadilo právě přidělování volitelů státům způsobem „vítěz bere vše“.

Každý stát má přitom tolik volitelů, kolik má zástupců v Kongresu. V Senátu mají všechny stejný počet senátorů – dva. Ve Sněmovně je počet poslanců (až od roku 1929 zafixovaný na celkovém počtu 435) rozdělen poměrně podle počtu obyvatel toho kterého státu. Kalifornie se skoro 40 miliony obyvatel tak má 54 volitelů, zatímco Wyoming, kde žije půl milionu lidí, má volitele jen tři. Volitelů je dnes celkem 538 a k vítězství je zapotřebí většina z nich, tedy 270. Pokud většinu volitelů nezíská ani jeden kandidát – i to už se dvakrát v historii stalo, ve volbách 1800 a 1824, naposledy tedy před 200 lety – rozhodnou o novém prezidentovi poslanci ve Sněmovně reprezentantů (nikoliv Senát či celý Kongres).

Kdyby bývali Gouverneur Morris, James Madison a další významní autoři americké Ústavy prosadili v létě 1787 přímou volbu prezidenta, kterou preferovali, byl by letošní výsledek skoro jistý: Harrisová zřejmě velmi pravděpodobně získá více hlasů. Protože se jim to ale nepovedlo, bude nejen Amerika, ale celý svět s napětím čekat, jak o tom, kdo se nastěhuje do Bílého domu, rozhodnou hlasy nikoliv většiny Američanů, ale pár distriktů v několika státech Unie. Jde o podobný systém, jako kdyby se o českém prezidentovi rozhodovalo fakticky třeba jen v Prachaticích, Napajedlích a Hlučíně a celkový počet hlasů nebyl podstatný.

Tvůrci Ústavy přitom vůbec nepočítali s hlavním faktorem, který dnes americkou politiku určuje nejvíce – s politickými stranami. Naopak se vzniku politických frakcí obávali jako snad hlavního nebezpečí pro komplikovaný a pečlivě vyvažovaný systém, který ve Philadelphii vytvořili. Tvrdit proto, že volby prostřednictvím volitelů jsou původně zamýšleným odkazem otců zakladatelů, není přesné. Voliteli měly být zcela nezávislé osobnosti, které měly hlasovat jen podle svého nejlepšího uvážení – a rozhodně nikoliv podle výsledků stranických primárek, o jejichž existenci nemohli mít ústavodárci na konci 18. století žádné ponětí, protože neexistovaly.

Otroctví – se kterým Ústava počítala – už v USA neexistuje. Ženy (s nimiž naopak žádný z otců zakladatelů nepočítal jako s politickým faktorem) dnes tvoří polovinu elektorátu. Hlavním aktérem jsou politické strany – těch se přitom muži v napudrovaných parukách, kteří dali Americe její dnešní Ústavu, děsili jako hlavní hrozby pro republiku. A dnešní prezident, se svou mimořádnou mocí, dvořanskou pompou i obrovskou federální administrativou, by jim ze všeho nejvíce připomínal nenáviděného mocného britského krále, proti němuž revoltovali v ozbrojeném povstání, které zdůvodnili svou Deklarací nezávislosti v roce 1776.

Přes tyto ohromné změny mezi dnešní politickou realitou a tehdejším světem rozhoduje o americkém prezidentovi stále sbor volitelů, vymyšlený na poslední chvíli v září 1787 a zamýšlený zcela jinak, než jak dnes funguje.

Autor je historik a diplomat