Znesvěcování soch? Nikdo není bez hříchu. Které sochy jsou v Česku na ráně?

Kdybychom hledali člověka bez poskvrny, museli bychom zlikvidovat sochy mnohých našich hrdinů a žádné další pomníky nestavět, vyplývá z vyjádření historiků.

Ve čtvrtek kdosi poničil sochu britského politika a válečného hrdiny Winstona Churchilla v Praze 3. Na podstavec vandal napsal, že Churchill byl rasista.

„Churchilla bych bránil, a to nejsem žádná ultrapravice. Výklad historie jako boje proti něčemu je blbost," nesouhlasí s ničením politolog a publicista Jaroslav Šonka, který svým vyjádřením zareagoval i na situaci ve Velké Británii, kde chtějí tomuto poškozování soch zabraňovat mimo jiné určité ultrapravicové skupiny.

Podle Šonky potřebujeme pohled na všechny aspekty historie. Nejde o to, aby osobnost byla bez hříchu, ale o to, jaké hříchy provedla.

„Churchill kouřil, což je hřích, ale poměrně malý a osobní. Ale měli jsme zde v Evropě sochy Hitlera a Stalina, kteří byli v různém kontextu přímo zodpovědní za masové vraždy a genocidy. A jejich sochy byly výsledkem mocenských poměrů, ne nějakého výběrového řízení,“ řekl.

S odstraňováním soch z politických důvodů máme i u nás historicky bohaté zkušenosti. Strhávání soch a památníků bylo běžné už za minulého režimu, kdy komunisté odstraňovali sochy Tomáše Garrigua Masaryka. Po roce 1989 se naopak začaly likvidovat památníky osobností SSSR jako Stalina či Lenina, ale také třeba našeho prvního „dělnického prezidenta“ Klementa Gottwalda, rovněž Karla Marxe, jak pro Novinky připomněl historik a pedagog Zbyněk M. Duda.

Naposledy byla odstraněna socha sovětského maršála Ivana Koněva v Praze 6 letos v dubnu.

Pojďme se podívat na příklady několika, zejména tuzemských osobností, jimž se vztyčovaly sochy. Na každém lze nakonec nějakou „vadu“ či jinou kontroverzi najít, a to mnohdy ani když je nebudeme soudit dnešním pohledem. Včetně těch na první pohled opravdu nikoli kontroverzních postav.

Sochařské a pomníkové dějiny jsou v českých zemích od 17. století spjaty s několika tématy. Nejvíce se profilují patroni Země české a období husitství s náladami obrozeneckými a snahami o českou emancipaci. Taková díla podle Dudy na rozdíl od některých zobrazení politiků zůstávala povětšinou zachována.

Začněme svatým Václavem. Jeho „poddání se“ Jindřichovi a s ním spojená daň se stala předmětem zájmu a výkladů historiků. František Palacký a po něm další je považovali za poddání se říši a tím za počátek začleňování Čech do až později vzniklé Svaté říše římské, čímž se mohlo rezignovat na úplnou nezávislost Čech. Lze se setkat i různými výklady - od záchrany národa před osudem polabských Slovanů až po zaprodání země Němcům.

I „největší Čech“ Karel IV., který ve skutečnosti Čechem nebyl, měl samozřejmě své negativní stránky, je totiž spojován i s určitým pronásledováním židovského obyvatelstva. Karel IV. prodával během morové epidemie, která vedla k zabíjení Židů v Augsburgu, „domy Židů, kteří budou zabiti v době nejblíže příští“.

„Nebyl tehdy ovšem sám a k těm vraždám nevyzýval a služby židovských bankéřů využíval,“ poněkud zmírnil královu „vinu“ Šonka a dodal, že Karel IV. dále v centru Norimberka zlikvidoval židovský hřbitov a postavil tam slavný kostel.

Z českých osobností má zřejmě nejvíce soch Jan Nepomucký. „Protože se jedná o osobnost, zpodobovanou hojně v období baroka. Baroko si na sochařských výzdobách s tematikou významných osobností velmi zakládalo,“ řekla Novinkám historička umění Michaela Košťálová a podotkla, že zde se vyložené „škraloupy“ hledají nesnadno.

Jisté sporné jednání Jana Nepomuckého můžeme spatřovat snad jen v tzv. Sporu o Kladruby: k vývoji ve sporech o obsazování úřadů došlo po smrti opata kláštera v Kladrubech. Král Václav IV. mínil vytvořit z kláštera nové biskupství obsazené sobě věrným biskupem a tím zmenšit arcibiskupovu moc. Jan však potvrdil nového opata, zástupci kláštera navrženého Olena. Král tehdy pobýval na Křivoklátě a nestihl proti volbě včas podat námitky. Spor o Kladruby a potvrzení listiny bylo nejspíše hlavním důvodem, proč byl Jan zajat a mučen.

„Mistr Jan Hus měl z dnešního pohledu skandální pohled na genderovou problematiku,“ sdělil s určitou nadsázkou Matěj Spurný z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Tento pohled by však šlo aplikovat prakticky na každého.

Podle historika Františka Šmahela Hus silně káral nedostatky žen. „Žena je vyslankyní ďábla, protože její krása vede člověka pouze ke smilstvu,“ napsal onen český kazatel a reformátor.

Co se týká husitského protikatolického bojovníka Jana Žižky, jeden z nejpovolanějších expertů na husitství Petr Čornej ho v loňském rozhovoru pro Právo charakterizoval takto: „Byl odvážný, statečný, čestný člověk. Vynikající vojevůdce. Jak byl horlivý, tak byl i nesmiřitelný, nekompromisní. Dokázal být ale na dnešní poměry nezvykle krutý.“

Je otázkou, do jaké míry obstojí protitvrzení „takový byl středověk“... Žižka byl skutečně přímočarý bojovník, který si šel za svým místy až příliš tvrdě. Doby tzv. husitských nepokojů navíc podle Košťálové přinesly obrovské újmy v oblasti historie výtvarného umění.

„Když se posuneme do 19. století do období Rakouska, tak kupříkladu o žurnalistovi Karlu Havlíčku Borovském se zase říká, že v době, kterou trávil v Brixenu, užíval poměrného luxusu. Jeho plat byl prý stejně hodnotný jako plat vyššího úředníka a údajně obýval i jeden z nejdražších tamních domů v Brixenu. Také se spekuluje o jeho úmrtí, za které zřejmě nemohl stesk po domovině, ale jen nachlazení,“ uvedla Košťálová pro Novinky.

Rovněž hudební skladatel Bedřich Smetana se stal předmětem mnoha sporů o jeho díle a působení. „Bylo mu vyčítáno třeba prosazování jeho vlastních oper a tvorby na úkor ostatní české tvorby v divadle,“ prozradila historička.

Spisovatelce Boženě Němcové se vyčítalo mnohé, jako byly její časté romantické pletky s několika muži, ač byla vdanou paní, což se navíc ve své době posuzovalo příkřeji než dnes.

„Ale i to, že žila nezávislým životem, což bylo na ženu v její době velmi nezvyklé, a tudíž jejími vrstevníky považováno za extravagantní,“ vyjmenovala Košťálová.

Ani „prezident Osvoboditel“ Tomáš Garrigue Masaryk se nemůže dočkat jen kladných hodnocení. „TGM vědomě obcházel formální pravidla parlamentní demokracie,“ uvedl historik Spurný.

T. G. Masarykovi někteří podle Košťálové zároveň vyčítali jeho chladnou racionalitu, s níž bojoval za svá přesvědčení. „Též věci nepodstatné, jako například přítelkyni Oldřišku Sedlmayerovou. O žádnou nevěru zde ale nešlo, Masaryk se s Oldrou blíže seznámil až po smrti své manželky Charlotty,“ zdůraznila historička, která se rodinným klanem Masaryků více profesně zabývá. Připustila ovšem, že kvůli Masarykově angažovanosti v politice si dost vytrpěla i samotná rodina „tatíčka Masaryka“.

Historik David Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se Novinkám svěřil, že za problematické pokládá sochy Edvarda Beneše - ta asi nejznámější dlí na Loretánském náměstí na pražských Hradčanech. „Nelze totiž říci, že by jeho píle a diplomatická zručnost vyvažovaly jeho politická i morální selhání. Zde bohužel vnímám poměr detailu a toho podstatného jako obrácený,“ uvedl Svoboda.

A co konkrétně bývalému čs. ministrovi a prezidentovi Svoboda vytýká? „Věřil ve svou intuici víc než v demokracii. Projevil pramalou jasnozřivost, pokud jde o Stalinovy úmysly v poválečné střední Evropě, a ač jistě nebyl v ideální situaci, sám jí aktivně napomáhal. Byl garantem vyhnání tří milionů německých spoluobčanů, přičemž za ty ukrajinské a rusínské nebojoval krví a železem, jak sliboval, ale bez důraznějšího protestu je odevzdal Stalinovi,“ vysvětlil.

„Na vše dnešní optikou nahlížet nelze, na leccos ale ano. Nemám nic proti bourání soch, pokud byly tak jako Hitlerovy busty, normalizační pomník Koněvovi nebo třeba megalomanský pomník Saddámu Husajnovi v Bagdádu konkrétní společnosti vnuceny utlačitelským režimem. Pokud ovšem hysterický dav v demokratické zemi nediskutuje, ale staví své obrazoborectví na ideologické zkratce, vzniká problém,“ napsal Novinkám dále historik Svoboda z ÚSTR.

S tvrzením, že kdybychom vždy hledali jen lidi bez škraloupu, nemohla by se už socha postavit prakticky nikomu, v zásadě souhlasí. „Jde o to, zda je v hrnku více toho škraloupu, nebo mléka. Dejme tomu, že Churchill byl nositelem britského povýšenectví vůči koloniím. Podstatné ale je, že jako takový také uhájil demokracii v nejčernější hodině, když ostatní Hitlerovi buď podlehli, nebo s ním jako Stalin spolupracovali. A absolutizovat detail na úkor toho podstatného je fixlování,“ tvrdí.

I Košťálová je přesvědčená, že každá socha je historicky hodnotný pozůstatek konkrétní doby, navíc nezřídka vytvořená jako umělecké dílo význačným sochařem, a neměla by se tudíž jakkoliv ničit nebo odstraňovat.

„Proč? Protože ve své době sice vznikla za nějakým konkrétním účelem, nicméně pro další generace má hodnotu už jen historickou a informační, dále okrasnou. Kdyby každá nová doba pečlivě odstraňovala sochy a architekturu jiné doby překonané, nezbylo by v historii za chvíli nic. Nebylo by co bádat, co studovat a srovnávat,“ dodala s tím, že každá výrazná osobnost bude mít vždy své příznivce a odpůrce. Pokud by se tedy skutečně mělo „hledání škraloupů“ přehnat do extrému, nemohla by pak zřejmě vzniknout už žádná nová socha, míní.

Matěj Spurný, který působí i v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, považuje za důležité zmínit, že hodnota pomníků nespočívá v selekci a glorifikaci bezchybných superhrdinů. Pomníky mají podle něj připomínat všechny, jež si z nějakých důvodů připomínat chceme a potřebujeme. Jsou jedním z nástrojů pěstování kolektivní historické paměti - a spolu s ní i identity.

Vhodnou ilustrací je podle něj například pomník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli, u něhož je tabulka připomínající podíl prvorepublikového levicového učence na komunistickém vládnutí v 50. letech.

„Taková rozšiřující reflexe by se mi zdála vhodná i s ohledem na koloniální působení W. Churchilla nebo maďarskou misi generála Koněva,“ uvedl.

„Za poškozováním soch pokaždé stojí náboženství, ideologie, politika, nevzdělanost a nenávist. Lidé se nikdy nezmění,” shrnul historik Duda.

Když se krátce vrátíme k současnému dění, tak zatím nejvíce památníků se ničí ve Velké Británii. V Bristolu lidé při nedělní demonstraci strhli sochu obchodníka s otroky Edwarda Colstona ze 17. století. Protestující také poničili Churchillův pomník před sídlem parlamentu v Londýně. Demonstrantům vadí, že Churchill měl zastávat rasistické a antisemitské názory.

Ve Spojených státech byly v úterý v noci strženy mimo jiné sochy objevitele Ameriky Kryštofa Kolumba a konfederačního prezidenta Jeffersona Davise, který v době americké občanské války hájil otroctví. V belgických Antverpách pak odstranili kvůli koloniální minulosti sochu krále Leopolda II. Belgického.

Masové odstraňování a ničení soch souvisí s vlnou protirasistických protestů, které spustila smrt George Floyda. Ten zemřel 25. května při policejním zákroku, kdy mu jeden z policistů klečel osm minut na krku. Demonstrace se rozšířily i do Evropy. Proti rasismu se protestuje mimo jiné i v Madridu, Paříži, Varšavě či Lisabonu.