Zlom ve válce: Pochodeň v Severní Africe

V neděli ráno 8. listopadu 1942 vzlétli z letiště Cazes u Casablanky francouzští piloti na letounech Dewoitine D.520 proti americkým F4F-4 Wildcatům, které útočily na letiště. Do střetu se dvěma D.520 se dostal Charles Shield z palubní stíhací perutě VF-41 z americké lodi USS Ranger. Nebezpečí ze strany dewoitinů se dokázal vyhnout a vrhl se pak po třech Curtissech Hawk 75 nad letiště. Viděl, jak dva tyto hawky pronásledují osamělý wildcat, pilotovaný Chuckem Augustem. Společně se jim oba obstarožní curtissy podařilo sestřelit.

Následně pokračovali v ostřelování letiště, jenže na Shieldse se vrhly čtyři další hawky a jemu nezbylo než vyskočit. Paradoxně bojovali s piloty eskadry Lafayette, ve které za první světové války působili Američané. V zajetí skončili i další Američané, Malcolma Wordella ze stejné perutě sestřelilo protiletadlové dělo.

Ve vodě skončil velitel VGF-29 Tom Blackburn z lodě USS Santee, který vedl wildcaty k útoku na Safi, protože mu došlo palivo. Na moři strávil 60 hodin, než ho vytáhl torpédoborec. Po návratu na loď zjistil, že palivo došlo dalším čtyřem pilotům, kteří havarovali u Mazaganu a skončili v zajetí.

Američané ztratili sedm wildcatů v důsledku působení nepřátelských sil a dalších 16 z operačních důvodů.

Boje o Casablanku byly tvrdé a ukázaly, že před invazí je potřeba provádět důraznější bombardování a dělostřeleckou přípravu. Potíže byly dány tím, že šlo o vůbec první rozsáhlou vyloďovací operaci, kterou předcházel jen nájezd na Dieppe a vylodění na Guadalcanalu.

Vylodění v Maroku krylo 109 amerických stíhaček F4F-4 Wildcat, zatímco na pozemní síly útočilo 62 palubních bombardérů SBB Dauntless a TBF Avenger z letadlových lodí Ranger (CV-4), Suwanee (ACV-27), Sangamon (ACV26) a Santee (ACV-29). Dalších 76 stíhaček P-40F Warhawk přepravila z USA eskortní letadlová loď USS Chenango, z níž měly vzlétnout, až se podaří dobýt první základny.

Američané nechtěli bombardování podniknout, předpokládali, že se Francouzi nebudou bránit. Den před vyloděním se navíc pokusil převzít moc generál Antoine Béthouart stojící na straně Spojenců – jeho jednotky obklíčily vilu, kde žil vysoký komisař a správce Maroka, generál Charles Noguès. Tomu se však podařilo spojit se s jemu loajálními jednotkami, jež mu přišly na pomoc. Pokus o puč ho upozornil, že se Spojenci pokusí o vylodění a francouzští piloti byli připraveni.

U pobřeží francouzského Alžírska a francouzského protektorátu v Maroku se na konci prvního týdne v listopadu soustředila nebývalá flotila o síle 850 lodí včetně 350 válečných se 107 tisíci spojeneckých vojáků. Cílem bylo obsadit důležité přístavy pod kontrolou francouzské vichistické kolaborantské vlády včetně Casablanky, Oranu a Alžíru. Důvodem bylo, aby Německo nemohlo tato území využít pro podporu Rommelova Afrikakorpsu, který musel začít ustupovat od El Alameinu.

Hlavní obavy se týkaly Gibraltaru. Britové měli strach, že by se tuto úžinu mohli Němci pokusit uzavřít právě přes tato území kontrolované vichistickou vládou. Největším rizikem bylo, že by se k Německu mohlo přidat Španělsko a zaútočit na Gibraltar. Kvůli této možnosti dokonce zvažovali, zda vylodění vůbec provést.

Operace zabírala ohromný rozsah území. V Maroku se 35 tisíc vojáků pod velením generála George Pattona mělo vylodit v přístavech Safi, Casablanca a Salé u Rabatu, které od sebe dělí 300 km. Dalších 33 000 amerických vojáků pod velením generála Lloyda Fredendalla mělo být vysazeno na třech místech u Oranu a posledních 39 000 Britů a Američanů o pět set kilometrů dále u Alžíru. Vlastně šlo o tři vylodění podniknutá v jeden den.

Operaci velel americký generál Dwight ‚Ike‘ Eisenhower, protože se mu dařilo lépe komunikovat s Brity než anglofobnímu zakyslému Joe ‚Vinegaru‘ Stilwellovi. Na plážích se měli vyloďovat především američtí vojáci, protože panovaly obavy, že britským vojákům by se Francouzi tvrději bránili, neboť britské lodě 3. července 1940 zaútočily na přístav Mers el Kebír a zničily tam francouzskou flotilu. Bitevní loď Bretagne byla potopena a další bitevní lodě Dunkerque a Provence spolu s torpédoborcem Mogador musely najet na břeh, aby unikly stejnému osudu.

Obavy šly tak daleko, že příslušníci britských commandos vyloďující se u Alžíru byli navlečeni do amerických uniforem a britské palubní dvouplošné torpédové bombardéry Fairey Albacore vyslané proti letišti u Oranu, stejně jako stíhačky Grumman Martlet, jak Britové označovali wildcaty, i Hawkery Hurricane měly místo britských znaků americké bíle hvězdy na modrém podkladu, navíc lemované žlutě.

Námořní krytí poskytli především Britové, pět z devíti letadlových lodí ale bylo amerických. Dvě britské HMS Argus a HMS Avenger působily ve Středozemním moři, kde měly krýt britské výsadky u Alžíru. Vylodění u Oranu zajišťovaly lodě HMS Dasher a sesterská HMS Bisher, jež měly současně zabránit případnému italskému útoku na vyloďující se jednotky.

Štěstí se na stranu Američanů začalo obracet, až když byly v Maroku nasazeny střemhlavé bombardéry SBD Dauntless. Stroje vyslané z lodi USS Santee kryly 9. listopadu vylodění v Safi, zatímco dauntlessy z USS Sangamon útočily u Casablanky. Několik se jich vrhlo na nedokončenou bitevní loď Jean Bart, která musela najet na břeh, a další útočily na francouzské torpédoborce na druhé straně přístavu. Při náletech a palbou lodních děl byl zničen jeden křižník, šest torpédoborců a šest ponorek.

Ani vylodění v Alžírsku neproběhla bez problémů. U Oranu se zpozdilo vylodění na dvou plážích západně od města, protože se na hladině objevil francouzský konvoj zrovna ve chvíli, kdy minolovky čistily cestu. Několik vyloďovacích plavidel navíc utrpělo poškození, protože najely na mělčinu, neboť místa u pláží nebyla předem prozkoumána. Američtí rangers, kteří se vylodili východně od města, ovládli rychle pobřežní baterii Arzew.

Pokus vylodit pěchotu přímo v přístavu však neuspěl, zabránila tomu palba francouzských lodí, které byly nakonec potopeny nebo donuceny najet na pobřeží.

I když výsadky amerických parašutistů provázely potíže, lety komplikovalo špatné počasí a došlo i k navigačním omylům, letiště Tafraoui a La Senbia ležící jižně od Oranu se jim podařilo ovládnout. Samotný Oran však Francouzi urputně bránili.

Rozhodnutí nakonec padlo u Alžíru, kde 400 příslušníků francouzského hnutí odporu pod vedením Henriho d'Astier de la Vigerie and Josého Aboulkera ovládlo v noci na 8. listopadu klíčové body ve městě včetně rozhlasového vysílače, telegrafní stanice, domu guvernéra a velitelství 19. sboru.

Americký konzul v Alžíru Robert Murphy pak jel s částí příslušníků hnutí odporu do sídla nejvyššího velitele francouzských sil v Severní Africe, generála Alphonse Juina, jež obklíčili. Murphy se ho pokoušel přesvědčil, aby se přidal ke spojencům. Juin však chtěl jednat s velitelem všech francouzských sil – admirálem Françoisem Darlanem, který byl zrovna v Alžírsku. Murphy však nedokázal ani jednoho z nich přesvědčit a četníci, kteří ráno dorazili, oba osvobodili.

Když se ale vylodily americké a britské jednotky, Juin se v Alžíru vzdal. Boje však skočily, až když se Eisenhower s podporou Roosevelta a Churchilla dohodl s Darlanem, že přejde na stranu Spojenců. Jeho rozkaz francouzští vojáci akceptovali a 11. listopadu boje skončily v Oranu i v Casablance.

Darlana 14. listopadu jmenovali Američané vysokým komisařem Francie v Africe, což pobouřilo Svobodné Francouze pod vedením Charlese de Gaulla i francouzské hnutí odporu. Jeden z jeho členů, royalista Fernand Bonnier de La Chapelle, Darlana 24. prosince zastřelil. Dva dny poté byl popraven.

Když se však o jednáních Darlana s Američany dozvěděli Adolf Hitler a Benito Mussolini, nařídili okupovat zbytek Francie. Přípravy na spuštění operace Anton byly hotové již 10. listopadu večer. Němci postupovali podél atlantického pobřeží ke španělské hranici a ze střední Francie k Vichy a Toulonu. Druhý den večer německé tanky dosáhly středomořského pobřeží. Italové současně postupovali po Francouzské riviéře a vylodili se na Korsice. Kolaborantský vichistický režim však existoval dál, i když byla celá Francie okupovaná.

Hitler a Mussolini se také předtím rozhodli okamžitě podpořit svá vojska v Africe, protože cítili, že se ocitají v kleštích. Posily přistály v Tunisu a Bizertě mezi 9. a 12. listopadem. Na konci listopadu je následovala 10. pancéřová divize.

Během zimy spojenci z Alžírska nepostupovali a v druhé půlce února 1943 dosáhl Rommel, který nově velel jen bojové skupině (severoafrickému bojišti nově velel Hans-Jürgen Von Armin), úspěchů v bojích o Kasserinský průsmyk, který dobyl. Jeho postup se však zastavil 2. února.

Na začátku března začala podél pobřeží postupovat z východu britská osmá armáda, která se dostala až k hranicím Tuniska. V březnu prorazila Marethskou linii.

Postup od západu začal 22. dubna, když byla zahájena operace Vulcan s cílem obklíčit vojska Osy. Tunis a Bizerty byly dobyty 6. května. Zbytky sil Osy byly na zatlačeny na poloostrov Cap Bon. Jejich odpor skončil 12. května, o den později padlo do zajetí 248 000 italských a německých vojáků. Vzhledem k počtu zajatců bývá tato porážka občas označována za druhý Stalingrad.