Zlom ve světové válce: Vyhnání lišky pouště

První byla v Africe, která znamenala konec snu o obrovských kleštích, kdy se měly spojit jednotky Afrikakorps pod velením Erwina Rommela, přezdívaného liška pouště, postupující přes Blízký východ s německými vojsky dobývajícími Kavkaz. Rommel začal ustupovat 2. listopadu 1942.

Jakmile Erwin Rommel – který musel na konci roku 1941 ustoupit od Tobruku a stáhnout se až k El Aghíle, když spojenci osvobodili i Benghází – zkonsolidoval své jednotky a dostal první posily, okamžitě se pustil do protiútoku.

Benghází ovládl 29. ledna 1942 a 7.února pronikl až k El Gazale. Při další ofenzívě zahájené 26. května prorazil u El Gazaly a 10. června navzdory hrdinnému odporu de Gaullových Svobodných Francouzů ovládal Bír Hakiem.

Poté, co během ‚černé soboty‘ porazil Rommel 13. června 1942 tankové síly spojenců, obsadil 21. června Tobruk, za což byl povýšen na polního maršála.

Tentokrát se Britům město ubránit nepodařilo. Další porážku utrpěli 28. června u Marsa Matrúh, ale o dva dny později se Afrikakorps zastavil u El Alameinu. Chybělo mu palivo a munice. To získané v Tobruku spotřeboval a zásobovací cesty z Tripolisu byly příliš dlouhé.

Rommel neprorazil ani 3. července a marný byl i pokus o průlom u Alma Halfy na přelomu srpna a září 1942. Němci museli přejít do obrany. S posilami počítat nemohli.

Německý nacistický vůdce Adolf Hitler zaměřil svou pozornost na východní frontu, kam proudila většina zbraní i vojáků. V Sovětském svazu německé jednotky překročily na přelomu července a srpna 1942 Don a postupovaly dále na jih a východ.

Bitva o Stalingrad začala 21. srpna 1942. Ve městě se vedly vyčerpávající boje o každý dům, Němcům se dařilo postupovat, ovšem pomalu a za cenu velkých ztrát. Současně jednotky Wehrmachtu pronikly hluboko na jih, dobyly celý Kuzbas i s přístavem Novorossijsk a část jich postupovala na Kavkaz směrem k ropným polím v Ázerbájdžánu, které byly klíčové pro německé ozbrojené síly.

Britové mezitím připravovali novou ofenzívu. Odvolaného velitele britských vojsk na Blízkém, Východě Clauda Auchinlecka nahradil generál Harold Alexander a vrchním velitelem britské 8. armády se stal Bernard Montgomery. V Egyptě soustředil značné síly a i mohutné zálohy. Plánoval útok na dvou místech. Rommela měl zmást klamný útok u Kattarské prolákliny, ale hlavní úder vedl X. sbor směrem na hřeben Kidney.

Mohutnost útoku Němce zaskočila, ofenzívu v rámci operace Lightfoot zahájila 23. října mohutná dělostřelecká příprava, kdy na tisíc děl vypálilo přes půl milionu projektilů.

Třetí den si Rommel byl jist, že hlavní útok vede na sever, vrhl proto své síly do protiútoku, ve kterém sice utrpěl značné ztráty, ale Britové linie neprorazili a německá protiletadlová děla ráže 88 mm ničila jeden britský tank za druhým.

Spojenci sice získali jen malé území na severu, ale odčerpali Afrikakorpsu síly. Hlavně mu docházelo palivo, protože se u Tobruku podařilo potopit dva tankery Tripolino a Ostia.

Protože první operace Lightfoot rozhodující průlom nepřinesla, Montgomery se souhlasem Alexandera spustil v noci z 1. na 2. listopadu operaci Supercharge. První útok mířil na německé pozice na jihozápadě, kde Montgomery čekal, že nebude obrana tak silná. Nezanedbal přípravu, nálety na německé pozice zabraly sedm hodin a dělostřelecká příprava, při níž 360 hlavní vypálilo 15 000 granátů, čtyři a půl.

Hlavní sílu představovala britská 9. obrněná divize, které měla 130 tanků, které byly po železnici před útokem dopraveny do El Alameinu. Na frontu jich vyrazilo jen 94 a postupovaly mezerou, která po dělostřelecké přípravě vznikla v německých pozicích.

Německé osmaosmdesátky sice zase ničily jeden britský tank za druhým 9. obrněná brigáda jich ztratila 70, ale spojenecký postup pokračoval.

Rommelovi, který zbylé jednotky přesunul k hřebenu Kidney, zbývalo posledních 24 osmaosmdesátek a pár desítek tanků. Vůdce proto 2. listopadu informoval, že po deseti dnech bojů jsou jeho síly vyčerpány a nedokáží efektivně čelit protivníkovi, protože nemá ani dost vozidel, a proto nařídil stažení. Hitler mu odpověděl o den později, že nemá ustoupit ani o píď s tím, že to nebude poprvé, kdy síla vůle bude triumfovat nad silnějšími prapory.

I duce přes italské vrchní velitelství vzkázal, že se nemá ustupovat. Jenomže spojenecké letectvo při více než 1200 letech shodilo na 400 tun bomb.

Byť byla osmá armáda vyčerpaná, pokračovala 4. listopadu v útocích. Když německé a italské velení vidělo oblaka prachu a písku od postupujících tanků, Rommleovi došlo, že je v zoufalé situaci. Informoval Hitlera, že nepřátelský průlom je široký 19 km a jeho silám hrozí obklíčení silami, které mají dvacetkrát více tanků. Polní maršál se rozhodl navzdory Hitlerovým rozkazům ustoupit.

Postupující nepřátelské síly se pokusil zadržet u Sídí Barrání asi 130 km západně od Marsa Matrúh, aby mohli jeho vojáci uniknout úzkými hrdly v Halfajsklém průsmyku a Sollumu. Poslední německé jednotky opustily Marsa Matrúh v noci ze 7. na 8. listopadu, ovšem samotné Sidí Barrání se Němců podařilo držen jen do 9. listopadu.

Už 10. listopadu večer se 2. novozélandská divize blížila k Sollumu a 4. lehká obrněná brigáda byla u průsmyku Halfaya, který obsadila 5. novozélandská divize 11. listopadu. Spojenci postupovali po celé délce fronty.

Němci se pak snažili britský postup zastavit u El Aghíly, kde se bojovalo od 11. do 18. prosince. Rommel následně předvedl doslova učebnicový ústup k Tripolisu, jenomže spojenci pokračovali v pronásledování německých jednotek.

Osmá armáda dosáhla okrajů Syrty 25. prosince. Útok na Tripolis začal 15. ledna a spojenci ho ovládli 23. ledna 1943. Rommel požádal se souhlasem polního maršála Bastica italské vrchní velení o možnost stáhnout se do Tuniska, kde byl vhodnější terén pro obranné boje.

Jednotky Osy, v jejichž čele Rommela vystřídal 16. listopadu 1942 Walter Nehring, stáhly se na francouzskou Marethskou linii. Koncem listopadu dorazila i německá 10. pancéřová divize vyzbrojená i tanky Tiger I., Italové a Němci ovšem byli v kleštích. V Alžírsku a v Maroku se na začátku listopadu vylodili spojenci.

Boje ještě pokračovaly, protože jak napsal Winston Churchill: „El Alamein byl britským vítězstvím, ačkoli Rommel neztrácel naději až do konce tuniské kampaně.“

Sám si byl vědom velkého významu druhé bitvy u El Alameinu: „Před El Alameinem jsme nedosáhli vítězství a po El Alameinu jsme nebyli nikdy poraženi.“