„Zlodějská elita“. Udělat kasu bylo umění

K nim patřil nesporně Josef Koudela (1896–?), který loupil pod nepravým jménem Jan Kraus a říkal si Nezmar.

Miloval zbraně a chodil krást vyzbrojený alespoň dvěma exempláři. První loupež spáchal v Praze už v roce 1915 a dostal za ni dva roky. Přesto si po propuštění pokoj nedal. Naopak – mezi přáteli rozhlašoval, že nutně „potřebuje nějaký ten milionek, aby si užil“.

Měl důvod – ač ženatý, obklopoval se četnými milenkami a chtěl pro ně mít „ňákou tu brazoletu“.

A tak v bohulibé činnosti pokračoval. Otevíral svrchní pláště pokladen, aby se dostal k mechanickému zámku. Vytvořil tak svůj osobitý rukopis. V roce 1933 jej opět „zhaftli“ za četná vloupání – tentokrát na celých sedm let.

Když se v prosinci 1940 vrátil domů, hned si vytipoval jednu kasu v klenotnictví na Starém Městě pražském. A to šlápl vedle: při práci jej překvapil kolemjdoucí policista a nastala honička. Koudela prchal jako ve filmu po zasněžených střechách, ale klouzaly mu nohy a pronásledovatelé jej lapili.

Dostal 18 měsíců těžkého žaláře. V polovině trestu se mu podařilo zbourat kus cely a prchl. A od té doby ho nikdo neviděl.

V galerce se v té době začalo proslýchat, že si Koudela „nechal udělat novej ksicht“. Předtím měl podle policejního popisu „čelo střední, obličej podlouhlý, kaštanové vlasy, tmavé obočí, nosí brýle a knír, má šedé oči a špičatý velký nos“. Po operacích, které prodělal ve Francii (peníze měl, část lupu se mu podařilo ukrýt), se nyní pyšnil menším nosem, nenosil brýle a oholil si knír.

Navíc si pořídil nový chrup, který nasazoval na svůj vlastní. Manželka jej nepoznala, ale jeden z detektivů na ulici ano. K zatčení napomohl i fakt, že Nezmar neměnil své zvyky, a tak ho odhalily stopy na místě vloupání a obor zvaný mechanoskopie zabývající se identifikací, způsobem užití a mechanismem působení nástrojů a jiných technických prostředků použitých pachatelem trestné činnosti.

Koudela se na policii přiznal ke stovce vloupání. Policie jej předtím vinila „jen“ z osmdesáti. Dostal trest smrti, který měl být vykonán v dubnu 1945. Pomohla mu historie – německá posádka opustila v úprku Pankrác a Nezmara od té doby nikdo neviděl. Mezi kasaři jej považovali za špičku. Ale nebyl jediný „šikula“.

Za první republiky neznámý pachatel vylupoval ohnivzdorné pokladny v severních Čechách. Šikovný velitel četnického oddílu v Teplicích-Šanově Ladislav Havlíček se rozhodl jej vypátrat – právě on patřil k těm, kteří usvědčili Nezmara.

Zabýval se zámečnictvím a poznatky získané zkušenostmi zužitkoval v už výše uvedené definici mechanoskopie jako „vědy zabývající se identifikací nástrojů podle mechanických stop na místě činu“.

Právě on zřídil začátkem roku 1931 u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze samostatnou mechanoskopickou skupinu.

V případě severočeského kasaře rozpoznal specifické stopy hasáku na pokladně a pachatele nakonec usvědčil.

Ne vždy se to Havlíčkovi podařilo.

Při vykrádání pokladen používali kasaři právě hasáky. Navrtali dírky do kasy a poté zmíněným nástrojem vyrvali celou stěnu po způsobu otevírání sardinek. Kasy, zejména na vesnicích, nebyly kvalitní, v oknech často chyběly mříže. Policie o tom prohlásila: „Je tedy pochopitelné, že práce kasařů je velmi snadná a tito prchají s kořistí, aniž zanechávají množství stop.“

Mnoho loupeží proto zůstalo neobjasněných. A také čtvrtina dopadených musela být osvobozena kvůli nedostatku důkazů. Přesto kriminalisté věnovali pátrání mnoho úsilí. A dokonce radili peněžním ústavům, jaké pokladny si pořizovat – ohnivzdorné, železodioritové a trezory k zazdění. K zajištění pachatele využívali policisté vedle mechanoskopie balistiku, daktyloskopii i další obory.

Loupež sama o sobě znamenala trestný čin, podstatně horší ale bylo, když ji provázela vražda. To se stávalo už v 19. století.

Josef Kögler (1863–1897), tmavovlasý fešák, se vyučil kameníkem a žil v Jablonci nad Nisou. Práce mu ale nevynášela, a tak se spřáhl s tlupou jakýchsi lumpů a začal krást. Začátky byly noblesní – s kumpány vylupovali kasy v menších městech. Všechno ale skončilo, když Köglerovy společníky policie zatkla a on sám si na kasy s hasákem netroufal. A tak se snížil k docela obyčejným krádežím. Vykrádal obchody a byty, přičemž bral všechno možné – králíky, gumová razítka nebo kabáty…

Procestoval přitom české země, ale i Rakousko a Německo. Neštěstí mu ale přineslo jedno odpoledne u Drážďan 24. července 1894. Tehdy přepadl drážďanskou řeznici Mariannu Rauchferssovou, která se vypravila se svými dvěma syny a dvěma přítelkyněmi na výlet do restaurace na kopci Töpfer. Když se v dobré náladě společnost vracela domů, Josef Kögler vyskočil ze křoví s křikem: „Peníze, nebo život!“

Přítelkyně utekly, ale tělnatá řeznice mlátila do Köglera deštníkem a oba synové se k ní přidali vycházkovými holemi. Kögler se vyděsil, vytáhl pistoli a začal kolem sebe střílet. Zasáhl syna řeznice Jiřího a ten na místě zemřel. Poté mu ukradl zlatý řetízek.

Köglerovi se sice podařilo uprchnout, ale nakonec v únoru 1896 stejně skončil před libereckým soudem. I když zapíral, odsoudili jej k trestu smrti oběšením.

Den před popravou se ještě setkal s manželkou, vypil mnoho sklenic piva a zakouřil si. Byl úplně klidný. A v úterý 23. března 1897 šel s pokojnou myslí na šibenici.

Popravčí Leopold Wohlschlager to komentoval: „Byl tak veselý, jako kdyby šel hrát kuželky, nikoli na popraviště. Duchovní, který se stále modlil a Köglerovi každou chvíli ukázal kříž, vypadal v takových okamžicích až směšný.“

Když Kögler uviděl kata, začal se nahlas smát a zamrkal na něj.

Wohlschlager se s něčím podobným ještě nesetkal. Ještě když zavěšoval smyčku na hák, odsouzený zvolal: „Sbohem, pánové, ať žije císař František Josef!“ Byli ale horší než on, jak ukazuje případ kasaře a vraha Martina Leciána.

„V prvních poválečných letech jsme měli o pražských zlodějích dobrý přehled. Věděli jsme, kdo je na kasy a kdo na byty, měli jsme své půdaře, slepičáře, kapsáře,“ vzpomínal detektiv pověstné pražské čtyřky (bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství) Zdeněk Bubník. Kasaři ho dobře znali – byl neobyčejně pracovitý.

Původně působil v Národních listech stejně pilně a jeho kolega Wilde z Národní politiky si stěžoval: „Zatracenej Bubník, von si prdel ušmejdí!“

Mezi ty kasaře, kteří dělali Bubníkovi starosti, patřil zvlášť jeden – Martin Lecián (1900–1927), obávaný lupič a darebák. Pracoval s hasákem a spolu se svými společníky obnažoval přední stěny u zámků, aby nevdechoval dusaný popílek z mezistěn kasy. Měl totiž nemocné plíce.

Patřil ke skutečně bezcitným, vytahovačným zabijákům. Zastřelil 8. března 1927 mezi Předměstím a Kvačicemi ranou do prsou strážmistra Františka Stuchlého, pak odjel autem do hospody U Věnce ve Veselí nad Moravou a sám tam rozhlašoval: „Představte si, že Stuchlého někdo zastřelil!“

Jeho minulost skákala jako na houpačce.

Už ve čtrnácti jej za krádeže zavřeli do polepšovny, později byl třikrát souzen za krádeže, dvakrát utekl z vojny. Pak se vydal na svoji profesionální dráhu. Spáchal celou řadu loupeží a ještě střílel. V roce 1926 jej zatkli v Přerově a strčili do vojenské nemocnice. Podařilo se mu utéct a zastřelil při svých loupežích s partou kumpánů dva lidi.

Nakonec Leciána dopadli dva policejní agenti s dalším zlodějem Dedkem 24. dubna 1927 v Novém Bohumíně. Před olomouckým soudem se zhroutil, jak dokládá tisk: „Je to Lecián, zloděj, vrtač pokladen, lupič, příležitostný vrah – a nakonec kajícník a skrček.“

Lecián se nejvíc bál vojenského trestu – smrti zastřelením. Kvůli tomu předstíral i šílenství.

Nakonec dostal provaz a ihned požádal prezidenta o milost. Lítost pouze předstíral.

V olomoucké divizní věznici přitom nezahálel. Za 50 tisíc korun podplatil spolu se svým sousedem v cele, dezertérem Ladislavem Kašpaříkem, jednoho ze strážných Jana Tomana. Ten jim obstaral pilník a o půlnoci 24. září 1927 se oběma darebáky nechal dobrovolně spoutat.

Útěk by se zdařil, kdyby se jim do cesty nepostavil dvaadvacetiletý voják Ferencz Kiss. Lecián se jej pokusil probodnout bajonetem, oba vězni ho tloukli pažbou pušky a škrtili. Seběhli se i další vojáci a došlo k přestřelce, při níž padlo šedesát ran!

Trvala celé dvě hodiny. Zraněn byl i zrádce Toman.

Kiss na místě zemřel. Nakonec se oba vězni vzdali. Prezident republiky z pochopitelných důvodů žádost o milost zamítl.

Pátého října 1927 Leciána oběsili. Před popravou pojedl labužnický oběd a celou noc prokouřil. Když mu strážní radili, aby si odpočinul, odvětil: „Na to budu mít dost času v pekle.“ Byl to poslední „klient“ kata Leopolda Wohlschlagera.

S postupujícím rozvojem kriminalistických věd se staré kasařské řemeslo stávalo minulostí.