Zlatá horečka u Vodňan skončila stejně rychle, jako začala

Příběh české zlaté horečky připomenul deset let poté muž, který ji rozpoutal: vodňanský vlastivědný pracovník a katecheta Florián Fencl. „Při vzpomínce na tehdejší výjimečnou chvíli připadá nám ona podivná skutečnost jako krásná pohádka,“ napsal ve věstníku Báňský svět v dubnu 1937.

Vše začalo poklidným pátečním dopolednem 25. března 1927. Ten den nesl vodňanský listonoš Václav Prošek několik dopisů do cihelny ležící kousek za městem. Nespěchal, a tak se zastavil na kus řeči s Janem Novákem, dělníkem z Libějovic, který na odbočce k cihelně rozbíjel kámen na štěrk a zpevňoval cestu.

Pošťák spokojeně sledoval, jak jde cestáři práce od ruky, když tu se náhle po jednom úderu zatřpytily se v rozpadlém kameni zlatavé plíšky. Kameníka to nechalo zcela v klidu: takových už viděl! Byl přesvědčený, že jde o slídu. Václava Proška však sytě žlutá barva upoutala natolik, že pár kousků posbíral a vzal ukázat do města.

„Nesl jsem peníze na poštu ve Vodňanech. Stojím u okénka a čekám na stvrzenku. Jakési vzrušení mezi personálem bylo zřejmé. V tom přistoupí ke mně přednosta pošty A. Reban, ukazuje mi žlutý plíšek a s úsměvem povídá: ,Co se vám zdá, mohlo by tohle být zlato?‘ Listonoš Prošek to přinesl z dnešní obchůzky. Kde by se tu vzalo zlato, že?“ popsal Florián Fencl v Báňském světě.

„Beru do ruky nádherný kousek žlutolesklého kovu plný jemných kreseb, čisté, nevídané krásy a v duchu se raduji, že jsem něco tak krásného mohl spatřit a že je to původem z našeho kraje vodňanského. To je ovšem opravdu zlato, odpovídám téměř dojat,“ vzpomínal pan katecheta.

Floriánu Fenclovi to nedalo a vzápětí se na místo nálezu vypravil osobně. Na odbočku k cihelně dorazil za slabou čtvrthodinku. Pozdravil cestáře a hned šel k jádru věci: „Tak vy tu prý tlučete zlaté kamení?“

„Nevím. Praštil jsem do jednoho většího kamene, ten se rozsypal a vypadly z něho žluté plíšky. Nějaké si vzal listonoš, který se tu nahodil, nějaké má pan správce v cihelně. Tady jsme to kamení vozili do cesty, kouknou se tam!“ nasměroval ho Jan Novák.

„Zvednu pěkný kus, dva kusy křemene s vrostlým zlatem. Popojdu a v koleji, blátem zamazán, leží nádherný plíšek zlata. Je na něm znáti, že byl již přejet vozem. Žasnu nad jeho velikostí. Měřil devět centimetrů!“ vyprávěl Florián Fencl.

Tou dobou už kamení pečlivě probíral také syn přednosty poštovního úřadu, který důstojného pana katechetu předjel na kole. Vzápětí dorazili další lidé – a hned zjišťovali, odkud se kámen na cestu dováží: z lomu u Křepic přece! Když šel katecheta druhý den upozornit majitele lomu Karla Hasíka, že má možná na pozemku potenciální zlatý důl, paní Hasíková se mu vysmála. Myslela, že ji zkouší vyvést předčasným aprílem…

Jenže brzy se rozkřiklo, že to apríl není. „Lidé z Vodňan hnali se do Hasíkova lomu v zástupech. Některý si vzal hrábě, jiný přiběhl pro zlaté kamení s košíkem… Tloukli a převraceli kamení ležící i na silnici z Vodňan ke Křepicům,“ líčil Florián Fencl.

Nadšení zlatokopové z okolí i zdaleka pečlivě proseli veškerý štěrk v okolí cihelny i lomu. A zpočátku zlato hojně nacházeli. Chlapi mluvili o svých úlovcích v hospodě, kluci prodávali zlaté plíšky cizincům na cestě od nádraží, místní hodinář je upravoval jako přívěsky na řetízky ke kapesním hodinkám… Vypukla zlatá horečka.

O křepickém zlatu se mluvilo až v Praze. K Vodňanům se sjížděli prospektoři, inženýři, novináři, poslanci, profesoři, úředníci ministerstva… Majitel lomu Karel Hasík zaspal, stejně tak Správa státních dolů. Než se pánové stihli rozkoukat, pouhé tři dny po nálezu si u báňského revírního úřadu v Budějovicích zajistili kutací právo v lomu a jeho blízkém okolí vodňanský hostinský František Rothbauer a českobudějovický architekt Karel Chochola.

V říjnu zahájili pánové Rothbauer a Chochola těžbu přímo v lomu. V hloubce čtyř metrů se prokopali na dva útesy křemene plného drobných zrnek arsenopyritu, který vzniká stejně jako zlato: utuhnutím vyvřelin rozpuštěných v horké vodě z vulkanického magmatu. Roztloukli tuny křemene, objevili dva vodní prameny – leč zlato žádné. Kutací práce skončily už v prosinci 1929.

Neuspěl ani stát: geologové sice vymezili další možná naleziště v širším okolí lomu, podařilo se však najít jen pár zlatých šupinek a několik zlatých drátků na nedaleké Svobodné hoře. Zlatá horečka opadla stejně rychle, jako vypukla.

Jak je to možné? Někde přece musí být matečná žíla! Vždyť se v kraji těžilo odjakživa: středověké vodňanské městské pečeti dominuje horník se lvem na štítu a zkříženými hornickými kladívky. V nedalekých Kašperských Horách a u Písku bývaly středověké zlaté doly. Podél břehů zlatonosné Blanice se nacházely četné pozůstatky po rýžování ještě v 19. století, než je zahladila rekultivace říčních břehů. A přímo do řeky ústí potok, který se rovnou jmenuje Zlatý.

Tak kde to zlato je? A jak se dostalo do Hasíkova lomu? Tady je na místě upřesnit, že nešlo o klasický kamenolom, v němž se hornina odstřelovala dynamitem, ale spíš o štěrkovnu tvořenou pořádnou hromadou kamenů. Že je na místě kdysi dávno někdo navršil úmyslně, se ukázalo v roce 1932, když se jeden z vytrvalejších hledačů prokopal uprostřed lomu do nitra halštatské mohyly…

To na první pohled vypadalo nadějně: pokud by zlatonosný křemen pocházel z kamenné konstrukce hrobky, mělo by primární naleziště ležet v relativně blízkém okolí, maximálně ve vzdálenosti dvou tří kilometrů. Z větší dálky by se pravěcí stavitelé s těžkým stavebním materiálem netahali.

Jako nejpravděpodobnější zdroj vytipovali geologové severní úpatí nedalekého vrchu Džbán: jednak se tam nacházely podobné křemeny jako v lomu, jednak terén naznačoval, že v místě mohla v pravěku probíhat důlní činnost. Ani tam se však nic nenašlo.

Odborníci tehdy nakonec došli k závěru, že zlatonosný balvan byl jediný svého druhu. Šlo o blok křemene, který mohl vážit ke čtyřiceti kilogramům a obsahovat až tři kila zlata. Což představuje poměr zlata a hlušiny odpovídající nejbohatším nálezům na Klondiku, kámen tudíž musel pocházet z primární křemenné žíly. Odtud ho uvolnila eroze a k Vodňanům ho snesl ledovec bůhví odkud. Zdroj se může nacházet i desítky kilometrů daleko. Ale…

V roce 1965 došlo k havárii vodovodního řadu poblíž vodňanského kostela Narození Panny Marie. A když dělníci rozkopali chodník v přilehlé ulici, zablýskly se mezi odkrytými dlažebními kostkami zlaté plíšky. Některé byly dokonce ještě částečně zarostlé v matečné hornině. Hádejte, odkud kostky pocházely? Ano, z Hasíkova lomu…

Rozpadl se tedy původní kamenný blok na víc kusů? Byly už nalezeny všechny nebo některé stále ještě v okolí dolu leží? Nejspíš ne… „Nález z roku 1965 je považován spíše za podvržený. Nějaký místní vtipálek zřejmě umístil pár plíšků zlata z původního předválečného nálezu do vykopaného příkopu a koukal, co se stane: pravděpodobně očekával slávu a finanční odměnu,“ uvádí to na pravou míru ředitelka Městského muzea a galerie Vodňany Jitka Velková.

Jenže co když je teorie o zbloudilém kameni mylná a primární zlatonosná žíla, bohatá jako bájná bonanza, opravdu existuje a dodnes čeká na objevitele někde u Křepic? Ve světle nálezů z poslední doby je to docela pravděpodobné. V roce 2019 odkoupilo Prácheňské muzeum od soukromého hledače s detektorem kovů dva nugety nejryzejšího zlata. Nalezl je na Vodňansku a vážily úctyhodných 15 a 19 gramů.

„Poslední desetiletí opravdu píše novou prospektorskou kapitolu. V širším okolí Vodňan, na Písecku a Horažďovicku byly totiž náhodně nalezeny i několikagramové zlaté nugety. O jejich původu se sice také rozsáhle spekuluje, ale četnost i charakter nálezů jsou nepochybným dokladem místního původu zlata,“ podotýká geoložka Veronika Štědrá z České geologické služby.

Jisté je, že křepické zlato patří z mineralogického hlediska k nejkrásnějším. „Od dob, kdy náš král Jan Lucemburský zastavoval své zlatodoly v Čechách, nenašlo se zlato v tak pěkných ukázkách,“ nechal se slyšet profesor Vysoké školy báňské v Příbrami Bohuslav Ježek už v roce 1927.

A platí to dodnes navzdory faktu, že nejde o ryzí kov, ale o takzvané elektrum, přirozeně se vyskytující slitinu zlata a stříbra, v tomto případě v poměru 53,9 ku 46,1 %.

„Na povrchu zlata však dochází k vyloužení stříbra a ostatních přimísených kovů, takže se tam v tenké vrstvě koncentruje téměř ryzí zlato. Povrch vzorků má díky tomu sytě žlutou barvu. A jsou na něm patrné náznaky kubických krystalových tvarů odvozených od osmistěnu. Tyto zřetelné, nejčastěji trojúhelníkovité útvary viditelné pouhým okem jsou zejména pro zlato ze zdroje u Křepic velmi charakteristické,“ vysvětluje Veronika Štědrá.

Díky viditelné krystalické struktuře je křepické zlato velmi atraktivní pro sběratele a pyšní se jím významné mineralogické sbírky.

„Křepické zlato je vystaveno v nové expozici Národního muzea v Praze, v muzeu v Písku, v Městském muzeu v Horažďovicích a celoročně u nás v městské galerii ve Vodňanech. Můžete si zde prohlédnout soubor zlata v matečném křemeni i samostatných zlatých plíšků, které muzeu daroval pan Florián Fencl,“ uzavírá ředitelka Jitka Velková.