Článek
V šedesátých letech 19. století se rozmáhal námořní průmysl, stavba lodí byla in. Jak se ale zrodil nápad na postavení Titaniku, to nikdo netuší. Jde nejspíš o souboj, hrdost. Konkurence byla veliká, Německo, Spojené státy americké stavěly lodě dennodenně. U zrodu tak mimořádného plavidla stál Kanaďan William James Pirrie, díky kterému se podnik, kde se stal společníkem, stal největší loděnicí na světě.
Právě v této firmě se zrodily tři obří lodě, které měly smést konkurenci z moří. První se jmenovala Olympic, druhá Titanic a třetí Gigantic. Do té doby bylo normální, že lodě pluly pomalu, protože musely naplnit kapacitu cestujících a nákladu. Řešením proto byla mimořádná velikost lodí. Atraktivnost nových parníků mělo zvýšit luxusní vybavení pro bohaté a prostorné ubytovaní pro chudé. Pirrie oznámil, že chce postavit loď 330 metrů dlouhou s výtlakem 100 tisíc tun. To se nelíbilo přístavům, které oponovaly, že pro taková monstra nebude v loděnicích místo.
V době, kdy Pirrie kreslil svoje plány, neexistoval přístav, kde by mohla loď takových rozměrů kotvit, ani loděnice, kde by ji bylo možné postavit. Nechal proto postavit vyztužené ližiny, které by unesly hmotnost takové lodě. Najednou se začaly stavět bok po boku Olympic a Titanic.
Zrod gigantu
31. března roku 1909 byl položen kýl Titaniku v loděnici firmy Harland & Wolff na Queen’s Islandu u Belfastu. Tři tisíce mužů pracovalo na stavbě parníku celé dva roky, až byl konečně 31. května 1911 Titanic spuštěn na vodu. Slavnost sledovaly davy lidí z nábřeží. Největší a nejluxusnější parník té doby se tak konečně pohupoval v Irském moři.
Titanic byl poháněn 29 parními kotly, loď měla tři lodní šrouby. Délka parníku byla 269,1 metrů, šířka 28,25 a ponor 10,54 metrů. Maximální rychlost se pohybovala kolem třiadvaceti uzlů. Posádku tvořilo 885 chlapů. Trup byl rozdělen na 16 vodotěsných komor a dno lodi bylo zdvojeno. Titanic byl tak považován za jednu z nejbezpečnějších lodí na světě, dokonce za nepotopitelnou. Psalo se o tom, že po uzavření vodotěsných dveří se loď nemůže potopit. Parník měl vydržet proražení čtyř vodotěsných komor. Kapacita cestujících byla něco přes 2450 lidí. Na lodi byl prostor i pro kočáry a automobily. Protože měla být loď nepotopitelná, kapacita záchranných člunů byla pouhých 1178 osob.
Prostory lodi byly rozděleny na tři třídy. Na horní palubě se nacházela první třída a luxusní prostory pro její zábavu, jako salóny, promenádní paluba, plavecký bazén, kurt na squash, turecké lázně, tělocvična, čítárna a písárna, restaurace, pařížská kavárna, dokonce zde byly tři výtahy pro usnadnění pohybu po horní palubě. Loď měla vlastní poštu. Cestující tak mohli odesílat dopisy s tím, že po zakotvení se korespondence dostane ke svému majiteli.
Titanic se začal připravovat na svou první plavbu. 2. dubna roku 1912 loď úspěšně prošla zkouškami a kontrolami. Hlavní inspektor ministerstva obchodu také nenašel žádné pochybení. Titanic tedy mohl 10. dubna roku 1912 vyplout směr New York napříč Atlantikem. Na palubě bylo 1320 cestujících, z toho 337 v první třídě. Společně s posádkou bylo na lodi 2223 lidí. Na palubě se také nacházeli generální ředitel společnosti White Star Line a šéfkonstruktér lodi. Kapitánem byl dvaašedesátiletý Edward J. Smith, který velel už Olympiku.
Zkáza Titaniku
Během plavby dostal Titanic několik varování ohledně ledových ker, nacházejících se nezvykle daleko na jihu. Dne 14. dubna ve 23:39 zpozorovala hlídka kru a rychle o tom informovala můstek. První důstojník vydal osudový rozkaz: „Docela vpravo! Plnou parou zpět!“ Pokusy s Olympikem ukázaly, že takový obrovský kolos nelze zastavit jen tak, srážce se tak nedalo zabránit. Teoreticky by býval měl Titanic šanci, kdyby narazil do ledovce přímo.
Parník narazil na kru pravým bokem, ta rozervala trup těsně nad dvojitým dnem v délce 90 metrů, proraženo bylo pět vodotěsných komor. Jeho osud byl zpečetěn. Příď se začala plnit vodou a ponořila se natolik, že se voda postupně přelévala přes hrany vodotěsných přepážek. 15. dubna v 00:05 vydal kapitán po konzultaci s hlavním konstruktérem, který dal lodi hodinu a půl, než se potopí, rozkaz ke spuštění záchranných člunů.
Tragédie se blížila. Muselo se zabránit panice. Místo na člunech bylo jen pro polovinu lidí na palubě. Všichni dostali záchranné vesty, ty ale zachránit život nemohly. V ledové vodě severního Atlantiku mohli obyčejní lidé přežít tak pět až deset minut, ti nejodolnější dvacet minut. Čluny ani nebyly naplněny, ani se nestihlo všechny spustit. Zachránilo se pouze 706 cestujících a členů posádky. Ve 2:20 dne 15. dubna 1912 se Titanic definitivně potopil. První loď, která připlula na pomoc, byla Carpathia ve 3:30. První člun nabrala ve 4:10, poslední v 8:30, záchranných člunů bylo celkem dvanáct.
Cameron oživil pověst Titaniku
Pokusů o vyzvednutí vraku Titaniku bylo několik. Jediným oficiálním držitelem práv na vyzvednutí artefaktů je však společnost RMS Titanic, která se k vraku pravidelně potápí a zkoumá, jak se mění. Podle výzkumů z roku 2010 významně přispívá k rozpadu vraku také nově objevená bakterie Halmonas Titanicae. Kongres Spojených států amerických v roce 1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů z Titaniku na území USA a jejich vyzvednutí z oceánu. Vyzývá k tomu také ostatní země světa.
Tragédie lodi Titanic byla několikrát zfilmována. První zpracování se objevilo v podobě němého filmu, jedné z hlavních rolí se ujala herečka, která neštěstí přežila. Dalšími filmy byly Atlantik (1929), Titanic (1943), Titanic (1953), který získal Oscara za scénář, Zkáza Titaniku (1958), S. O. S. Titanic (1979), Vyzvednutí Titaniku (1980), Titanic (1996).
Poslední zpracování je z roku 1997 od režiséra Terminátora a Vetřelce Jamese Camerona. Snímek získal 11 Oscarů a vyšvihl na výsluní Leonarda DiCapria a Kate Winsletovou. Velkofilm vypráví o zkáze Titaniku a zároveň o lásce bohaté Rose a chudého Jacka, které sblíží jejich rozdílnost, ale rozdělí nevyhnutelná katastrofa.