Zinscenovaný atentát zahájil japonskou expanzi vedoucí k druhé světové válce

Obecně se uvádí, že druhá světová válka vypukla 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Neplatí to však pro všechny.

Když 7. prosince Američan zasmušile ucucává pivo s ledem a Rus se ho zeptá, proč je smutný, odpoví: „Tento den bylo v roce 1941 poprvé napadeno území Spojených států. Japonci zaútočili na Pearl Harbor a ani nám nevyhlásili válku.“ Rus ho poplácá po rameni: „Z toho si nic nedělej, to my už tou dobu bránili Moskvu. Němci nás napadli 21. června, i když jsme s nimi měli podepsanou dohodu.“ Brit se na ně pohrdlivě podívá: „To my už bojovali s Němci dva roky, rok sami.“ Američan se zeptá Číňana, proč mlčí: „Protože vy mluvíte až o konci patnáctileté války.“

Jak uvedl ve své knize Japonská válka historik Aleš Skřivan: „První bitvy druhé světové války byly vybojovány ve vzdáleném Mandžusku.“ Výbuch u kolejí sice byl tak slabý, že rychlík jedoucí z Čchang-čchunu ani nezpomalil a mnozí cestující nic nezaregistrovali, další ale uvedli, že ve 22:20 vybuchla v kolejišti bomba a čínští bandité stříleli na vlak. Vagóny neutrpěly ani jediný šrám, přesto okamžitě následovala tvrdá japonská reakce.

Japonci mohli zasáhnout, protože Jihomandžuská železnice na základě mírové smlouvy po rusko-japonské válce z let 1904 a 1905, kterou samoděržaví prohrálo, připadla Tokiu, aby mělo spojení s Port Arturem, který Japonci obsadili. Trať střežili japonští vojáci, kteří byli na podobný incident pečlivě připraveni. V Číně probíhala občanská válka a každou oblast ovládal jiný vůdce, jenomže v druhé polovině roku 1926 zahájil Čankajšek ofenzívu s cílem dostat zemi pod centrální kontrolu. To Japonce znepokojilo, jenomže v roce 1929 se ukázala slabost čínských jednotek při sovětsko-čínskému střetu o čínskou východní dráhu. Rudá armáda v něm rychle a snadno zvítězila.

Rychlé porážky čínských sil si všimli v Tokiu, kde byl plánem vypracovat invazi do Mandžuska pověřen už v roce 1928 podplukovník Kandži Išiwara. Významnou roli v přípravách sehrál plukovník Seiširo Itagaki, pod kterého spadala rozvědka Kvantungské armády, a „mandžuský Lawrence”, velký intrikán plukovník Kendži Doihara, který v Číně působil desetiletí a byl zapleten do řady intrik, atentátů a pašování opia. Doihara od léta 1931 jednal s mandžuským maršálem Čang Süe-liangem o odtržení Mandžuska, protože se v Číně opět přiostřily boje v občanské válce. Čang však návrhy odmítal.

Japonci proto připravovali vojenskou akci, už v červenci přivezl její plány Doihara do Tokia. Ve stejném měsíci byli rozmístěni japonští vojáci s děly podél všech tratí Jihomandžuské dráhy. Išiwarovi se dokonce podařilo do Mukdenu dostat dvě velká děla z Port Arturu. Výstavba jejich palebných postavení byla maskována jako stavba bazénu, napsal Skřivan. Nárůst počtu japonských vojáků z Kvantungské armády však Číňanům neunikl a obrátili se na japonského konzula v Mukdenu. Ten vysvětlil, že jde o běžná cvičení Ochrany Jihomandžuské dráhy.

Aby se získala podpora veřejnosti, přibývalo v japonském tisku zpráv, jak čínští bandité v Mandžusku přepadají bezbranné Japonce. Odvrátit japonský útok nepomohlo ani to, že Číňané 18. září přijali odpovědnost za mimosoudní popravu japonského kapitána Šintara Nakamury a jeho tří spolupracovníků. Nakamura byl dopaden v zakázané vojenské oblasti ozbrojený a s opiem.

Původně se čekalo, že se Číňané nechají vyprovokovat a tvrdě se proti nim zasáhne. Když však v Tokiu rozhodli vyslat do Mandžuska generála Jošicugu Tategawu, aby zchladil horké hlavy v Kvantungské armádě, Itagaki a Išiwara se rozhodli nečekat a atentát sami zinscenovat.

Plán byl prostý: po výbuchu u kolejí měli zaútočit japonští vojáci na mukdenská Severní kasárna. Na trati přitom už pojížděly dva vlaky se zbraněmi, municí a posilami. Jeden zastavil inkriminovaný večer u kasáren, které se staly krátce po výbuchu terčem soustředěné japonské palby. Na deset tisíc čínských vojáků se rozprchlo, i když na ně útočilo jen nějakých 600 příslušníku Kvantungské armády.

Mukden byl ovládnut za pár hodin už 19. září ve 3:30 ráno, o deset minut poději padla místní pevnost. Hodinu poté japonská brigáda obsadila střed nedalekého Čchang-čchunu a od pěti ráno Japonci kontrolovali všechna větší města podél železnice. Řízení operace převzal velitel Kvantungské armády generál Šigeru Hondžó, který ještě v noci požádal velitele japonských sil v Koreji generála Sendžara Hajašiho o podporu.

To, jaká byla moc Kvantungské armády, ukazuje skutečnost, že o akci nebyl hned informován císař Hirohito a žádné zprávy neměla ani vláda. Císař si nad akcí umyl ruce, řekl, že ji musí zastavit vláda, ta však místo toho 23. září schválila uvolnění peněz na mandžuskou operaci. Císař zase udělil souhlas s přesunem japonských jednotek z anektované Koreje do Mandžuska.

Útok okamžitě předložila Čína na program jednání Rady Společnosti národů, kde ji japonský zástupce Kankiči Jošizava 22. září 1931 obhajoval jako nutnou sebeobranu, protože byly ohroženy životy a majetky Japonců. Licoměrně zdůrazňoval, že „japonská vláda nemá v Mandžusku žádné zájmy“. Dění však zůstalo na okraji zájmu, protože za pokračující hospodářské krize Velká Británie zrušila 20. září směnitelnost libry za zlato.

Protože Jošizava tvrdil, že už začalo stahování japonských jednotek a zdůrazňoval, že mandžuská aféra je čistě lokálního rázu a brzy bude zakončena jednáním obou stran, Rada Společnosti národů nevyhověla naléhání čínského zástupce, aby bylo obnoveno dosavadní uspořádání. Obě strany byly jen vyzvány, aby se zdržely dalších akcí. To však Japonci neudělali, Tokio mělo dlouhodobě zájem o Mandžusko bohaté na suroviny.

Japonsko neplánovalo anexi Mandžuska jako v případě Koreje, kterou spravovalo od roku 1905 a připojilo o pět let později, ale chtělo ho odtrhnout od Číny, zmítané občanskou válkou, a vytvořit tam loutkový režim. Proto 30. září posel plukovníka Itagakiho zamířil do vily v japonské koncesi v Tiencinu (Tchien-ťin), kterou obýval poslední čínský císař Henry Pchu-I, který na dračí trůn dosedl ve třech letech v roce 1908, ale byl svržen při revoluci v letech 1911 a 1912.

„Přijede-li Vaše Veličenstvo do Mandžuska, je Japonsko připraveno restaurovat tam mandžuský trůn a uvést Vás na něj jako císaře,“ nabídl mu přes prostředníka Itagaki. Znělo to lákavě, Pchu-I žil z japonských peněz, jenže Japoncům nevěřil. Nakonec za ním musel 30. října dorazit Doihara, císař však dále váhal, tak mu byly do vily poslány 6. listopadu v košíku s ovocem dvě bomby. Pro jistotu byly zinscenovány v koncesi nepokoje a u císařovy vily byly rozmístěny obrněné automobily. Císař pochopil, že nemá žádnou jinou možnost, a odcestoval přes Port Artur do Mukdenu.

I když byl 18. listopadu byl ovládnut Cicikar a 27. listopadu pronikly japonské jednotky do provincie Ťin-čou, kam se stáhla čínská správa Mandžuska, Rada Společnosti národů dál váhala označit Japonce za agresory, aby nebyla zraněna „citlivá národní hrdost Japonců“ a v zemi se moci nechopili extremisté. Do Mandžuska měla být jen vyslána vyšetřovací komise vedená lordem Lyttonem.

V nové japonské vládě ustavené 13. prosince 1931, poslední s převahou civilistů, přesto zaujali klíčové pozice jestřábi a operace v Mandžusku pokračovaly. Americký velvyslanec hlásil před Vánocemi z Tokia, že pokračují aktivní přípravy dalších operací v Mandžusku, kde armáda dostala volnou ruku. Čínský maršál Čang Süe-liang proto nařídil 29. prosince stažení všech čínských sil Mandžuska.

Japonce nezastavilo ani varování amerického státního sekretáře pro zahraniční politiku Henryho L. Stimsona, že při dalším postupu v Ťin-čou je budou Spojené státy považovat za agresory.

Japonci se však nezastavili, potřebovali odvrátit pozornost od Mandžuska. K tomu posloužil neúspěšný atentát na císaře Hirohita z 8. ledna, při kterém se nikomu nic nestalo. O den později ale vyšlo v šanghajských novinách, že „bomba na Hirohita bohužel minula cíl“. Okamžitě následovaly japonské protesty. Když bylo 18. ledna zbito v Šanghaji šest japonských kněží, požádala místní japonská komunita o zásah. Připluly japonské válečné lodě včetně letadlových. Šanghajský starosta Wu informoval 28. ledna, že radnice je ochotna přistoupit na všechny japonské požadavky.

Japonci místo toho vyslali do města námořní pěchotu. Záminkou byl zinscenovaný pumový atentát na japonské velvyslanectví, Číňané se však houževnatě bránili a nepomohlo ani nasazení letadel. Teprve vylodění početných japonských jednotek 29. února zlomilo čínský odpor.

Dohoda o příměří byla podepsána 4. března a záhy se začal stahovat 70tisícový japonský expediční sbor. Západní země měly dojem, že dosáhly svého, a zajistily Šanghaj, která byla branou do Číny. Jenže 1. března 1932 byl vyhlášen nezávislý stát Mandžukuo, jehož premiérem se stal Pchu I. Císařem se nestal a měl na starosti jen vnitřní politiku

Lyttonova komise vyslaná Spojenými národy sice byla ve své zprávě umírněná, ale uváděla, že „bez vyhlášení války byla velká oblast nepochybně tvořící součást čínského území, násilně okupována japonskými ozbrojenými silami. Po této operaci byla oddělena a vyhlášena nezávislou na zbytku Číny“.

Japonci se záhy dozvěděli, co je v textu, a 23. září požádali o odklad jejího projednání. Chtěli ještě upevnit své pozice a 3. ledna bych obsazen přístav Šan-chaj-kuan. Tokio chtělo zabezpečit loutkový stát a zahájilo 23. února 1933 operaci Nekka s cílem ovládnout tehdejší provincii Džehol oddělující Mandžusko od Vnitřního Mongolska. To se jim za necelé tři týdny povedlo.

Lyttonova zpráva se projednávala 14. února, o deset dní později se sešlo Valné shromáždění, které mělo hlasovat od požadavku, aby se Japonci stáhli z oblasti jižně od Jihomamdžuské dráhy. Současně byla doporučena autonomie Mandžuska v rámci Číny. Z 55 členských zemí se účastnilo zasedání 45, až na zástupce Siamu (dnešní Thajsko) všechny odsoudily postup Japonska. Zástupce Japonska poté oznámil, že jeho země už nemůže dál spolupracovat se Společností národů. Formálně ji Tokio opustilo 27. března 1933, dva měsíce po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem. V témže roku vystoupilo i Německo. Slabý pilíř mezinárodní bezpečnosti, do něhož nebyly zapojeny ani USA a SSSR, se rozpadl.

Mír byl uzavřen 22. května 1933, kdy byla vytvořena demilitarizovaná zóna v šířce 100 km jižně od Velké čínské zdi. Čína musela také uznat nezávislost Mandžukua a smířit se se ztrátou Džeholu.

Po prohrané válce byli v roce 1948 odsouzeni k smrti tokijským tribunálem a popraveni Doihara a Itagaki za válečné zločiny, Pchu I byl zajat Rudou armádou a v roce 1950 vydán do Číny, kde strávil devět let ve vězení. Zemřel v roce 1967 na rakovinu ledvin

Podklady

Podklady Aleš Skřivan: Japonská válka: Vzestup a pád říše vycházejícího slunce 1931 - 1945,  Epocha 2021

Podklady Aleš Skřivan: Japonská válka: Vzestup a pád říše vycházejícího slunce 1931 - 1945,  Epocha 2021Veronika Krištofová: Pod vycházejícím sluncem: Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století, Epocha, 2018

Podklady Aleš Skřivan: Japonská válka: Vzestup a pád říše vycházejícího slunce 1931 - 1945,  Epocha 2021Veronika Krištofová: Pod vycházejícím sluncem: Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století, Epocha, 2018Josef Novotný: Causa Dohihara , Laser 1994

Antonio Cassese a Bernardus Victor Aloysius Röling: Tokijský proces, Mladá fronta 1995